Rozesmátá mrtvola - 25. kapitola

17. listopadu 2018 v 14:18 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
25. kapitola
Vzali jsme Vandu zpátky do mého bytu. V domě nejsou výtahy. Dvoje schody neskýtají zrovna bezbariérový přístup. Jean-Claude ji nesl. Kráčel rovnoměrně a plynule, když šel přede mnou. Vanda ho ani nezpomalila. Já je následovala s vozíčkem. Mě docela zpomaloval.
Jedinou útěchou mi bylo, že jsem mohla vidět Jean-Clauda, jak jde do schodů. Žalujte mě za to. Na upíra má hezký zadek.
Čekal na mě na začátku chodby, stál tam s Vandou schoulenou v náruči. Oba se na mě dívali jakýmsi příjemně prázdným pohledem.
Tlačila jsem složený vozíček po koberci. Jean-Claude mě následoval. Krinolína Vandiny sukně při každém kroku šelestila a šramotila.


Opřela jsem si vozíček o nohu a odemkla. Strčila jsem do dveří, aby se otevřely až ke stěně, a Jean-Calude měl dost místa. Vozíček se skládal do sebe jako mělký látkový kočárek. Zápolila jsem s ním, aby do sebe kovové tyče zase zapadly a sedátko bylo znovu pevné. Přesně jak jsem si myslela, bylo snazší ho složit než znovu dát dohromady.
Vzhlédla jsem od své snahy a zjistila, že Jean-Claude stojí přede dveřmi. Vanda se na něj dívala a mračila se.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Nikdy jsem nebyl ve tvém bytě."
"A?"
"Velká odbornice na upíry… no tak, Anito."
Ajej. "Máš povolení vstoupit do mého domova."
Lehce se uklonil pokývnutím hlavy. "Jsem poctěn."
Vozíček s cvaknutím znovu nabyl tvar. Jean-Claude na něj usadil Vandu a já zavřela dveře. Vanda si uhladila dlouhou sukni přes nohy.
Jean-Claude stál uprostřed mého obýváku a rozhlížel se. Prohlížel si kalendář s tučňáky, který visí na zdi vedle kuchyňky. Zalistoval stránkami, aby viděl další měsíce, prohlížel si obrázky podsaditých nelétavých ptáků, dokud nezhlédl úplně všechny.
Chtěla jsem mu říct, ať toho nechá, ale tohle bylo neškodné. Nezapisuju si schůzky do kalendáře. Proč mi vůbec vadí, že ho to ksakru zaujalo?
Obrátila jsem se zpátky k prostitutce ve svém obývacím pokoji. Noc je naprosto divná. "Dáš si něco k pití?" zeptala jsem se. Když nevíte jak dál, buďte zdvořilí.
"Jestli máš, tak červené víno," odpověděla Vanda.
"Promiň, nemám nic alkoholického. Kafe, pořádně sladké nealko, voda a to je tak všechno."
"Nealko."
Přinesla jsem jí z lednice plechovku koly. "Chceš skleničku?"
Zavrtěla hlavou.
Jean-Claude se opíral o zeď a sledoval mě, jak jsem přecházela po kuchyni. "Já taky nepotřebuju skleničku," poznamenal tiše.
"Nedělej chytrého," odsekla jsem.
"Pozdě."
Musela jsem se usmát.
Zdálo se, že ho ten úsměv potěšil. Proto jsem se zamračila. Život v blízkosti Jean-Clauda je nelehký. Tak nějak dobloudil k mému akváriu. Dopřával si prohlídku mého bytu. Bylo samozřejmě jasné, že to udělá. Alespoň to mně a Vandě poskytne trochu soukromí.
"Ksakru, on je upír," vydechla Vanda. Zněla překvapeně. Což překvapilo mě. Já to vždycky poznám. Pro mě je mrtvý mrtvým bez ohledu na to, jak hezká je to mrtvola.
"Tys to nevěděla?" zeptala jsem se.
"Ne, nejsem rakvička," odtušila. Obličej měla stažený. Očima jí prokmitlo cosi, co jsem tam předtím neviděla, když sledovala Jean-Clauda nedbale přecházet sem a tam po pokoji. Měla strach.
"Rakvička?" Podala jsem jí kolu.
"Děvka, která to dělá s upírama."
Rakvička. Jak výstižné. "Nedotkne se tě."
Obrátila ke mně hnědé oči. Pohled měla velmi upřený, jako by se snažila přečíst obsah mé hlavy. Říkám jí pravdu?
Chodit s cizinci do neznámých pokojů a nevědět, jestli vám ublíží nebo ne, to je strašlivé. To uděláte jen ze zoufalství nebo z touhy po smrti.
"Takže to spolu budeme dělat my dvě?" zeptala se. Nespustila pohled z mojí tváře.
Zamrkala jsem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslela. "Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Říkala jsem, že si jen chci promluvit a tak jsem to taky myslela." Asi jsem se začervenala.
Možná ji přesvědčilo to začervenání. Otevřela si plechovku s limonádou a napila se. "Chceš, abych mluvila o tom, jaké to je s jinými lidmi, zatímco ty to budeš dělat s ním?" Mávla rukou směrem k upírovi bloudícímu kolem.
Jean-Claude zůstal stát před jediným obrazem, který mám v pokoji. Je moderní a hodí se k zařízení. Šedá, bílá, černá a světlounká růžová. Je to jeden z těch vzorů, na nichž najdete tím víc tvarů, čím déle se na ně díváte.
"Podívej, Vando, chci si jenom promluvit, to je všechno. Nikdo s nikým nebude nic dělat, okej?"
Pokrčila rameny. "Jsou to tvoje peníze. Můžeme dělat, cokoli chceš."
Nad tím jediným prohlášením se mi stáhl žaludek. Myslela to vážně. Zaplatila jsem. Udělá, cokoli budu chtít. Cokoli? Bylo to příliš hrozné. Že by kterákoli lidská bytost řekla "cokoli" a myslela to vážně. Ovšem, její ochota končila u upírů. I děvky mají své standardy.
Vanda se na mě usmívala. Ta změna byla podivuhodná. Její tvář přímo zářila. Byla v mžiku půvabná, i oči jí jiskřily. Vzpomněla jsem si na Cicelin bezhlesně rozesmátý obličej.
Zpátky k pracovním záležitostem. "Doslechla jsem se, že před nějakým časem jsi byla milenkou Harolda Gaynora." Žádná předehra, žádná sladká slůvka. Pryč se šatstvem.
Vandin úsměv se vytratil. Svit dobré nálady v očích odumřel nahrazen ostražitostí. "To jméno neznám."
"Ale ano, znáš." Pořád ještě jsem stála a nutila ji tím dívat se nahoru v téměř bolestivém úhlu.
Usrkla colu a zavrtěla hlavou, aniž se na mě podívala.
"No tak, Vando. Já vím, že jsi byla Gaynorova milenka. Přiznej, že ho znáš, a pohneme se dál."
Letmo na mě pohlédla, pak znovu sklopila oči. "Ne. Udělám ti to. Ať se upír dívá. Budu s vámi oběma mluvit o sprostých věcech. Ale neznám nikoho jménem Gaynor."
Sklonila jsem se, položila dlaně na opěrky sedačky. Naše tváře se téměř dotýkaly. "Nejsem novinářka. Gaynor se nikdy nedozví, že jsi se mnou mluvila, pokud mu to sama neřekneš."
Oči se jí rozšířily. Sledovala jsem její pohled. Bunda se mi shrnula a bylo vidět pistoli, což Vandu zřejmě poněkud rozrušilo. Fajn.
"Řekni něco, Vando." Mluvila jsem tiše, mírně. Nejmírnější hlas je často nejhorší výhrůžkou.
"Kdo k čertu jsi? Nejsi od policajtů. Nejsi novinářka. Sociální pracovnice nenosí zbraně. Kdo jsi?" V poslední otázce zaznělo zachvění strachu.
Do pokoje vkročil Jean-Claude. Byl v mé ložnici. Skvělé, prostě nádhera. "Problémy, ma petite?"
Neopravila jsem ho ohledně oslovení. Vanda nemusí vědět, že v našich řadách panuje neshoda. "Je tvrdohlavá," odtušila jsem.
Ustoupila jsem od vozíčku. Sundala jsem si bundu a položila ji na kuchyňskou linku. Vanda zírala na pistoli, přesně jak jsem předpokládala.
Já možná nejsem hrozivá. Ale ten browning je.
Jean-Claude stanul za ní. Štíhlé ruce jí položil na ramena. Trhla sebou, jako by ji to bolelo. Já věděla, že ji to nebolelo. Možná by bylo lepší, kdyby ano.
"Zabije mě," vydechla Vanda.
Zdá se, že tohle o panu Gaynorovi říká spousta lidí. "Nikdy se to nedozví," ujistila jsem ji.
Jean-Claude se otřel tváří o její vlasy. Prsty jí jemně mnul ramena. "A navíc, má sladká koketko, on tady s tebou dnes v noci není." Mluvil, rty těsně u jejího ucha. "Ale my ano." Řekl ještě něco dalšího, ale tak tiše, že jsem to neslyšela. Jen pohnul rty, pro mě bezhlesně.
Vanda ho slyšela. Oči se jí rozšířily a začala se třást. Celé tělo jako by zachvátila jakási křeč. V očích se jí zatřpytily slzy a v jediné ladné lince stékaly po tvářích.
Ježíšikriste.
"Prosím, ne. Prosím, nedovol mu to." Hlas měla tichý, tenký a stísněný strachem.
V tu chvíli jsem Jean-Clauda nenáviděla. A sebe taky. Já jsem přece ta hodná. To je jedna z mých posledních iluzí. Nechci se jí vzdát, ani kdyby to pro mě bylo výhodné. Vanda mluvit bude nebo taky nebude. Žádné mučení. "Ustup, Jean-Claude."
Vzhlédl ke mně. "Cítím její hrůzu jako silné víno." Oči měl tvrdé, hluboce modré. Vypadal jako slepý. Tvář měl stále krásnou, i když otevřel ústa a zaleskly se špičáky.
Vanda pořád plakala a dívala se na mě. Kdyby viděla výraz na Jean-Claudově tváři, křičela by.
"Myslela jsem si, že se ovládáš lépe, Jean-Claude."
"Ovládám se skvěle, ale ne neomezeně." Odstoupil od ní a začal přecházet po pokoji na druhé straně pohovky. Jako leopard v kleci. Potlačované násilí, čekající, až bude rozpoutáno. Neviděla jsem mu do tváře. Bylo to strašení určeno Vandě? Nebo to bylo doopravdy?
Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu se zeptat před Vandou. Možná později. Možná.
Klekla jsem si před Vandou na zem. Tiskla plechovku od limonády tak, až ji prohnula. Nedotkla jsem se jí, jen jsem klečela v její blízkosti. "Nedovolím mu, aby ti ublížil. Opravdu. Harold Gaynor mi vyhrožuje. Proto potřebuji informace."
Vanda se dívala na mě, ale pozornost věnovala upírovi za svými zády. Ramena měla ostražitě napjatá. Neuvolní se, dokud bude Jean-Claude v místnosti. Dáma má vkus.
"Jean-Claude, Jean-Claude."
Když se ke mě obrátil, tvářil se stejně obyčejně jako vždycky. Výrazné rty zvlnil úsměv. Bylo to jen divadýlko. Přetvářka. K čertu s ním. Je snad v proměně v upíra něco, co z vás zároveň udělá sadistu?
"Jdi na chvíli do ložnice. Potřebujeme si s Vandou popovídat v soukromí."
"Tvoje ložnice." Usmál se ještě víc. "Bude mi potěšením, ma petite."
Zaškaredila jsem se na něj. Vypadal nedotčeně. Jako vždycky. Ale odešel z místnosti, přesně jak jsem chtěla.
Vandě poklesla ramena. Zhluboka, roztřeseně se nadechla. "Ty mu skutečně nedovolíš, aby mi ublížil, že ne?"
"Ne, nedovolím mu to."
Rozplakala se, tiše a rozechvěle. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdy jsem nevěděla, co mám dělat, když někdo pláče. Mám ji obejmout? Konejšivě ji pohladit po ruce? Co?
Nakonec jsem si před ní sedla na zem, opřela se o paty a neudělala nic. Chvíli to trvalo, ale pláč konečně ustal. Zamrkala, podívala se na mě. Líčení kolem očí vybledlo, vymizelo. Vypadala spíš zranitelně než méně přitažlivě. Zatoužila jsem vzít ji do náruče a houpat ji jako dítě. Šeptat jí lži o tom, že všechno bude v pořádku.
Když odtud dnes v noci odejde, bude pořád děvka. Zmrzačená děvka. Jak by tohle mohlo být v pořádku? Zavrtěla jsem hlavou víc nad sebou než nad ní.
"Chceš papírové kapesníčky?"
Přikývla.
Přinesla jsem jí balíček z kuchyňské linky. Otřela si obličej a tlumeně se vysmrkala, jako dáma.
"Můžeme si teď promluvit?"
Znovu zamrkala a přikývla. Roztřeseně se napila limonády.
"Ty znáš Harolda Gaynora, že ano?"
Mdle se na mě dívala. Zlomila jsem ji? "Jestli se tohle dozví, zabije mě. Možná nechci být rakvička, ale setsakra jistě taky nechci být mrtvá."
"To nechce nikdo. Odpověz mi, Vando, prosím."
Rozechvěle vydechla. "Dobrá, znám Harolda."
Harolda? "Pověz mi o něm něco."
Vanda na mě hleděla, oči se jí zúžily. Kolem koutků měla tenké vrásky. Vypadala tak starší, než jsem předtím odhadovala. "Poslal na tebe už Bruna nebo Tommyho?"
"Tommy přišel na osobní návštěvu."
"A co se stalo?"
"Vytáhla jsem na něj pistoli."
"Tuhle pistoli?" zeptala se stísněným hlasem.
"Ano."
"Co jsi udělala, že jsi Harolda naštvala?"
Pravdu nebo lež? Ani jedno. "Odmítla jsem pro něj něco udělat."
"Co?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To není důležité."
"Určitě nešlo o sex. Nejsi mrzák." Poslední slovo vyslovila jen ztěžka. "Nedotkne se nikoho, kdo je zdravý." Hořkost v jejím hlase byla tak silná, že jsem ji téměř sama cítila v ústech.
"Kde jste se setkali?" optala jsem se.
"Na koleji Washingtonské univerzity. Gaynor škole na něco daroval peníze."
"A pozval tě na rande?"
"Ano." Řekla to tak tiše, že jsem se musela naklonit dopředu, abych ji slyšela.
"Co se stalo?"
"Oba jsme byli na vozíčku a on byl bohatý. Bylo to úžasné." Stiskla rty, jako by si upravovala rtěnku, pak je uvolnila a polkla.
"Kdy to přestalo být úžasné?"
"Přistěhovala jsem se k němu, nechala jsem studia. Bylo to… snazší než studium. Snazší než cokoli jiného. Nemohl se mě nabažit." Znovu sklopila oči. "Začal v posteli vyžadovat změnu. Víš, má zmrzačené nohy, ale má v nich cit. Já ne." Vanda ztišila hlas téměř v šepot. Musela jsem se jí opřít o kolena, abych ji slyšela. "Rád dělal různé věci s mýma nohama, ale já to necítila. Tak jsem si ze začátku myslela, že je to v pořádku, ale… on se vážně pomátl." Náhle se na mě podívala, tvář měla jen pár centimetrů od mojí. Oči měla obrovské, plné dosud neprolitých slz. "Řezal mě. Necítila jsem to, ale o to nejde, že?"
"Ne, o to nejde."
Po tváři jí stekla první slza. Vzala jsem ji za ruku. Ovinula prsty kolem mých a držela se mě.
"To je v pořádku," šeptala jsem. "To je v pořádku."
Dala se do pláče. Držela jsem ji za ruku a lhala. "Už je to v pořádku, Vando. Už ti nemůže ublížit."
"Každý chce ublížit. I ty jsi mi chtěla ublížit." V očích měla obvinění.
Bylo už trochu pozdě vysvětlovat jí hru na hodného a zlého poldu. Stejně by tomu nevěřila.
"Povídej mi o Gaynorovi."
"Nahradil mě hluchou dívkou."
"Cicely," uklouzlo mi.
Překvapeně vzhlédla. "Setkala ses s ní?"
"Krátce."
Vanda potřásla hlavou. "Cicely je pěkně choromyslná holčička. Ráda mučí lidi. Vzrušuje ji to." Vanda se na mě dívala, jako by se snažila odhadnout mou reakci. Šokovalo mě to? Ne.
"Harold někdy spal s námi oběma zároveň. Ke konci jsme vždycky byli tři. Bylo to dost drsné." Mluvila tišeji a tišeji, chraptivým šepotem. "Cicely se líbí nože. Je vážně dobrá ve stahování kůže." Znovu stiskla rty, jako by si upravovala rtěnku. "Gaynor by mě zabil jen za to, že jsem ti prozradila jeho ložnicová tajemství."
"Znáš nějaká obchodní tajemství?"
Zavrtěla hlavou. "Ne, přísahám. Vždycky si dával záležet, aby mě z toho vynechal. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, aby kdyby pro něj přišla policie, tak mě nezavřeli." Sklonila hlavu. "Později mi došlo, že věděl, že mě nahradí. Nechtěl, abych věděla cokoli, co by mu mohlo uškodit, až mě odvrhne."
V hlase už neměla hořkost ani vztek, jen prázdný smutek. Přála jsem si, aby zuřila a vztekala se. Tohle tiché zoufalství bylo příliš bolestivé. Rána, která se nikdy nezahojí. Gaynor udělal něco horšího, než kdyby ji zabil. Nechal ji naživu. Naživu a stejně zmrzačenou na duši jako na těle.
"Můžu ti říct jen to, o čem šla řeč v ložnici. Nepomůže ti to proti němu."
"Bavili jste se v ložnici o něčem kromě sexu?"
"Co tím míníš?"
"Osobní tajemství, ale ne sex. Byla jsi jeho milenkou skoro dva roky. Musel s tebou mluvit i o jiných věcech než o sexu."
Zamračila se, přemýšlela. "Myslím… myslím, že mluvil o své rodině."
"O své rodině?"
"Je nemanželské dítě. Byl posedlý rodinou svého skutečného otce."
"Věděl, co je to za rodinu?"
Vanda přikývla. "Byli bohatí, zděděné peníze. Jeho matka byla děvka, která se stala milenkou. Když otěhotněla, vyhodili ji."
Přesně to, co Gaynor dělal se svými milenkami. Na naše životy má tak často vliv Freud… Nahlas jsem se zeptala: "Jak se ta rodina jmenuje?"
"To mi nikdy neřekl. Asi si myslel, že bych je vydírala nebo jim prozradila jeho drobná sprostá tajemství. Zoufale si přeje, aby litovali, že ho nepřivítali do rodiny. Myslím, že si vydělal tolik peněz jen proto, aby mohl být stejně bohatý jako oni."
"Když ti nikdy neprozradil žádné jméno, jak víš, že nelhal?"
"Neptala by ses, kdybys ho slyšela. Mluvil tak vášnivě. Nenávidí je. A chce své rodové právo. Což jsou jejich peníze."
"Jak se chce dostat k jejich penězům?" zajímala jsem se.
"Těsně před tím, než jsem ho opustila, Harold zjistil, kde jsou pohřbeni někteří z jeho předků. Mluvil o pokladu. Zakopaný poklad, věřila bys tomu?"
"V těch hrobech?"
"Ne, předkové jeho otce získali první peníze tím, že se stali říčními piráty. Plavili se po Mississippi a okrádali lidi. Gaynor na to byl hrdý, a zároveň naštvaný. Tvrdil, že všichni jsou potomci zlodějů a kurev. Jak jim jen mohlo projít, že se vůči němu chovali tak zpupně?" Když vyslovila poslední větu, zadívala se mi do tváře. Možná, že uviděla záblesk rodící se myšlenky.
"Jak by mu znalosti o hrobech jeho předků pomohly k získání pokladu?"
"Říkal, že najde nějakého vúdú kněze, aby je oživil. Donutí je, aby mu vydali poklad, který byl po století ztracený."
"Aha," utrousila jsem.
"Copak? Pomohlo to?"
Přikývla jsem. Moje role v Gaynorově malé intrice je teď jasná. Až bolestivě jasná. Jediná zbylá otázka zní, proč já? Proč nešel za někým s tak naprosto mizernou pověstí jako například Dominga Salvadorová? Za někým, kdo vezme peníze, zabije bezrohé kůzle a nebude kvůli tomu trávit bezesné noci. Proč já se svou pověstí morálnosti?
"Zmínil někdy nějaká jména kněží vúdú?"
Vanda zavrtěla hlavou. "Ne, žádná jména. Vždycky byl na jména opatrný. Máš takový zvláštní výraz. Jak ti může pomoci to, co jsem ti právě řekla?"
"Myslím, že čím míň o tom víš, tím lépe, nezdá se ti?"
Dlouho se na mě dívala a nakonec přikývla. "Asi ano."
"Je nějaké místo…" Nechala jsem větu vytratit do prázdna. Chystala jsem se jí nabídnout letenku nebo lístek na autobus kamkoliv. Kamkoliv, kde by se nemusela prodávat. Kamkoliv, kde by se mohla uzdravit.
Možná mi to vyčetla z tváře nebo z mlčení. Zasmála se a byl to znělý smích. Neměly by se děvky cynicky chichotat?
"Takže nakonec jsi ten typ sociální pracovnice. Chceš mě zachránit, viď?"
"Je strašně naivní nabídnout ti letenku domů nebo prostě kamkoliv?"
Přikývla. "Strašně. A proč bys mi měla pomáhat? Nejsi muž. Nejsi na ženy. Proč bys mi měla nabízet, že mě dostaneš domů?"
"Z blbosti," řekla jsem a vstala.
"To není blbost." Vzala mě za ruku a stiskla ji. "Ale k ničemu by to nebylo. Jsem děvka. Tady alespoň znám město a lidi. Mám pravidelné zákazníky." Pustila mou dlaň a pokrčila rameny. "Zvládnu to."
"S trochou pomoci od přátel…"
Usmála se, nepříliš šťastně. "Děvky nemají přátele."
"Nemusíš být děvka. Gaynor z tebe udělal prostituku, ale nemusíš jí zůstat."
V očích se jí za tuhle noc už potřetí zaleskly slzy. Ksakru, není dost drsná pro městské ulice. Nikdo není dost drsný.
"Prostě jen zavolej taxíka. Už o tom nechci mluvit."
Co jsem měla dělat? Zavolala jsem taxi. Řidiči jsem podle Vandiných instrukcí řekla, že cestující je na vozíčku. Vanda dovolila Jean-Claudovi, aby ji snesl po schodech, protože já bych to nezvládla. Ale v jeho náruči byla velmi tichá a strnulá. Nechali jsme ji sedět na vozíčku na okraji chodníku.
Dívala jsem se, dokud nepřijel taxík a neodvezl ji. Jean-Claude stál vedle mě v kruhu zlatavého světla přímo před mým domem. Nažloutlé světlo jako by mu vysávalo barvu z tváře.
"Musím tě teď opustit, ma petite. Bylo to velmi poučné, ale času ubývá."
"Půjdeš si zalovit, že ano?"
"Je to vidět?"
"Trochu."
"Měl bych tě nazývat ma vérité, Anito. Vždycky mi o mně samém řekneš pravdu."
"Tak tohle znamená vérité? Pravda?"
Přikývl.
Cítila jsem se mizerně. Rozbolená, rozmrzelá, neklidná. Byla jsem naštvaná na Harolda Gaynora za to, že dělá z Vandy oběť. Naštvaná na Vandu, že se nechá. Naštvaná na sebe, že s tím nedokážu nic udělat. Dneska v noci jsem našňupnutá na celý svět. Zjistila jsem, co po mně Gaynor chce. A ani trochu mi to nepomohlo.
"Vždycky tu budou oběti, Anito. Dravci a kořist, takové jsou zákonitosti světa."
Vzhlédla jsem k němu. "Myslela jsem, že už mi nemůžeš číst myšlenky."
"Nemohu číst ve tvé mysli nebo v myšlenkách. Čtu jen ve tvé tváři a z toho, co o tobě vím."
Nechci vědět nic o tom, že mě Jean-Claude zná tak dobře. Tak důvěrně. "Jdi pryč, Jean-Claude. Prostě jdi pryč."
"Jak chceš, ma petite." A s tím byl pryč. Jen závan větru, pak nic.
"Vejtaho," zamumlala jsem. Zůstala jsem stát ve tmě a cítila první bodnutí pláče. Proč se mi chce plakat nad děvkou, s níž jsem se setkala dneska poprvé? Nad všeobecnou nespravedlností světa?
Jean-Claude má pravdu. Vždycky tu bude kořist a dravec. A já si dala velikou práci, abych se stala jedním z dravců. Jsem Popravčí. Tak proč vždycky soucítím s oběťmi? A proč ve mně zoufalství ve Vandiných očích probudilo větší zášť vůči Gaynorovi než cokoli, co kdy udělal mně samé?
Skutečně… proč?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama