Rozesmátá mrtvola - 27. kapitola

18. listopadu 2018 v 14:22 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
27. kapitola
Před domem zvracel nějaký pochůzkář do jednoho z těch obrovských odpadkových košů. Špatné znamení. Naproti přes ulici parkovala dodávka televizních novin. Ještě horší znamení. Netuším, jak se Dolphovi dařilo tak dlouho udržet masakry způsobené zombií mimo večerní zprávy. Současné události přímo vybízely lovce senzací, aby neignorovali tak snadno získatelné palcové titulky. ZOMBIE ZMASAKROVALY RODINU. ZOMBIE - MASOVÝ VRAH DOSUD NA SVOBODĚ. Ježíšikriste, to bude binec.
Televizní štáb včetně nosiče mikrofonu mě sledoval, jak jsem se blížila ke žluté policejní pásce. Když jsem si k límci připjala oficiální plastikovou kartičku, zpravodajský tým se pohnul jako jedno tělo. Uniformovaný policista u žluté pásky ji pro mě nadzvedl, oči upřené na postupující tisk. Neohlížela jsem se. Nikdy se neohlížejte, když máte za patami tisk. Když se otočíte, dostanou vás.


Blondýnka s mikrofonem za mnou zavolala: "Slečno Blakeová, slečno Blakeová, můžete se vyjádřit k případu?"
Hádám, že je vždycky milé, že vás lidé poznají. Ale předstírala jsem, že neslyším. Šla jsem dál, hlavu odhodlaně skloněnou.
Místo činu je místo činu. Až na jedinečný materiál pro noční můry, jímž každé disponuje. Stála jsem v ložnici velmi pěkného jednopatrového ranče. Byl tu bílý větrák u stropu, který se pomalu otáčel. Vydával slabé předení a skřípání, jako by na jedné straně nebyl pořádně přišroubovaný.
Je lepší soustředit se na maličkosti. Způsob, jakým světlo od východu padá přes žaluzie a kreslí po pokoji zebrovité proužky stínu. Radši se nedívat na to, co zbylo na posteli. Nechci se dívat. Nechci to vidět.
Musím to vidět. Musím se podívat. Možná najdu stopu. Jasně, leda kdyby prase mělo křídla. Ale stejně, možná, možná by tam mohla být stopa. Možná. Naděje je prolhaná kurva.
V lidském těle je zhruba šest litrů krve. Množství krve, které ukazují v televizi a v kině, je vždycky příliš malé. Zkuste si na podlahu v ložnici vylít šest litrů mléka. Uvidíte, jaký svinčík to nadělá. Pak to vynásobte… čímsi. Bylo tu příliš mnoho krve na jednoho člověka. Koberec mi čvachtal pod nohama a vystřikovaly z něj drobné spršky krve jako bláto po dešti. Bílé tenisky jsem měla šarlatově skvrnité, než jsem se dostala na půl cesty k posteli.
Poučení z pohádky: na místa vražd si ber černé tenisky.
Místností se vznášel silný pach. Byla jsem vděčná za stropní větrák. Pokoj páchl jako něco mezi jatkami a latrínou. Sračky a krev. Takový je až příliš často čerstvý pach smrti.
Postel, ale i značná část podlahy kolem, byla přikrytá plachtami. Vypadalo to jako obrovské papírové kapesníčky hozené přes největší množství rozlitého melounového Tangu na světě. Pod tou látkou, všude kolem, jsou určitě malé kousky. Útržky jsou příliš malé, příliš malé na to, aby něco z toho bylo tělo. Není tu ani jediná hromádka prosáklá šarlatem, která by byla dost velká na to, aby šlo o lidské tělo.
"Prosím, nenuťte mě se na to dívat," zašeptala jsem do prázdné místnosti.
"Říkala jsi něco?"
Trhla jsem sebou a zjistila, že přímo za mnou stojí Dolph. "Ježíšmarjá, Dolphe. Vyděsil jsi mě."
"Počkej až uvidíš, co je pod plachtami. Pak se můžeš vyděsit."
Nechci vidět, co je pod batalionem krví prosáklých plachet. Určitě jsem toho za jeden týden viděla dost. Moje kvóta krve už byla překročena předminulou noc. Přesně tak, překročila jsem svou osobní kvótu.
Dolph stál ve dveřích a čekal. Kolem očí měl tenké zkrabacené vrásky, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Byl bledý a potřeboval by se oholit.
Všichni bychom něco potřebovali. Ale nejdřív se musím podívat, co je pod látkou. Dolph to dokázal, dokážu to taky. Taak.
Dolph vystrčil hlavu na chodbu. "Potřebujeme pomoc při zvedání plachet. Až se Blakeová podívá na ostatky, můžeme jít domů." Myslím, že to poslední dodal proto, že se nikdo nehlásil, že mu pomůže. Nedostávalo se mu dobrovolníků. "Zerbrowski, Perry, Merlioni - hněte zadkem."
Zerbrowski měl pod očima kruhy, které vypadaly jako monokly. "Zdárek, Blakeová."
"Zdar, Zerbrowski, vypadáš bídně."
Zasmál se. "A ty pořád vypadáš čilá a půvabná jako jarní úsvit." Zakřenil se na mě.
"Jo, jasně," odsekla jsem.
"Rád vás zase vidím, slečno Blakeová," ozval se detektiv Perry. Musela jsem se usmát. Perry je jediný policajt, kterého znám, jenž bude galantní i nad krvavými ostatky. "I já vás ráda vidím, detektive Perry."
"Pohneme s tím," skočil nám do řeči Merlioni, "nebo spolu míníte vy dva utéct?" Merlioni je vysoký, ačkoli ne tak jako Dolph. Ostatně, kdo je, že? Má kudrnaté šedé vlasy, zastřižené a vyholené po stranách hlavy a nad ušima. Na sobě měl bílou sváteční košili, rukávy vyhrnuté až k loktům a napůl povolenou kravatu. Od levého boku mu čněla pistole jako nacpaná peněženka.
"Tak zvedneš první plachtu, když tak zatraceně spěcháš," prohlásil Dolph.
Merlioni si povzdechl. "Jasně, jasně." Přistoupil k cípu jedné z látek na zemi a poklekl. "Připravena, holčičko?"
"Radši budu holčička nežli Taliánka," odtušila jsem.
Usmál se.
"Do toho."
"Budiž světlo," pronesl Merlioni. Zvedl plachtu a ta se zadrhla na vlhkém útržku, takže se odtahovala centimetr po centimetru.
"Zerbrowski, pomoz mu tu zatracenou věc zvednout," přikázal Dolph.
Zerbrowski se nehádal. Musel být strašně unavený. Oba muži zvedli plachtu jediným mlaskavým trhnutím. Ranní světlo prosvítalo skrz červenou látku a koberec se tak zdál ještě rudější, než byl. Nebo v tom možná nebyl žádný rozdíl. Z okrajů plachty, které muži drželi, kapala krev. Těžké kapky. Jako dřez, který potřebuje opravit. Nikdy předtím jsem neviděla plachtu naprosto prosáklou krví. Dnes ráno je ledacos poprvé.
Zírala jsem na koberec a nedávalo mi to žádný smysl. Jen hromada útržků, malých útržků. Klekla jsem si. Krev mi na koleni prosákla džínami, byla studená. Nejspíš pořád lepší než teplá.
Největší kus byl vlhký a hladký, asi dvanáct centimetrů dlouhý. Růžový a zdravě vypadající. Byl to kus tenkého střeva. Hned vedle ležel menší kousek. Upřeně jsem se na něj dívala, ale čím déle jsem se dívala, tím méně mi to cokoliv připomínalo. Mohl to být flák masa z nějakého zvířete. Ksakru, ten kus vnitřností nemusel patřit člověku. Ale patřil, jinak bych tu nebyla.
Šťouchla jsem do menšího útržku prstem. Tentokrát jsem si svoje chirurgické rukavice nezapomněla. Bod pro mě. Útržek byl vlhký, těžký a pevný. Ztěžka jsem polkla, ale pořád jsem netušila, co to vlastně je. Dva kousky mi připadaly jako sousta, které pustila z tlamy kočka. Drobky ze stolu. Ježíšikriste.
Vstala jsem. "Další." Můj hlas zněl vyrovnaně, klidně. Neuvěřitelné.
Z postele museli plachtu stáhnout všichni čtyři muži. Merlioni se zaklením upustil svůj cíp. "Ksakru!"
Krev mu stekla po paži až na bílou košili. "Zašpinil si někdo košili?" zeptal se Zerbrowski.
"Do prdele. Jasně že jo. Celý tohle místo je zasviněný."
"Předpokládám, že paní domu neměla čas před tvým příchodem uklidit, Merlioni," poznamenala jsem. Zalétla jsem pohledem k posteli, k ostatkům paní domu. Ale místo toho jsem vzhlédla zpátky k Merlionimu. "Nebo to snad taliánskej polda nezvládá?"
"Zvládnu cokoliv, s čím bys ty mohla přijít, slečinko," prohlásil.
Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. "Vsadím se, že ne."
"Taky bych si přisadil," ozval se Zerbrowski.
Dolph nás nezastavil, neřekl nám, že tohle je místo činu, ne sázkařské doupě. Věděl, že to potřebujeme pro zachování příčetnosti. Nedokážu se podívat na ty ostatky a nevtipkovat přitom. Nedokážu. Zbláznila bych se. Policajti mají ten nejpodivnější smysl pro humor, protože jim nic jiného nezbývá.
"O co se vsadíš?" zeptal se Merlioni.
"Večeře pro dva U Tonyho," odtušila jsem.
Zerbrowski hvízdl. "To je vysoká, vysoká sázka."
"Můžu si dovolit zatáhnout účet. Platí?"
Merlioni přikývl. "Se ženou jsme už dávno nebyli na večeři." Podal mi ruku špinavou od krve. Přijala jsem. Studená krev ulpěla na vnější straně gumových rukavic. Cítila jsem tu vlhkost, jako by se prosákla skrz až na kůži, ale nebyla to pravda. Jen smyslový klam. Věděla jsem, že až si sundám rukavice, ruce budu mít suché jako písek. Stejně mě to znervózňovalo.
"Jak určíme, kdo je drsnější?" chtěl vědět Merlioni.
"Na tomhle místě, tady a teď."
"Platí."
S obnoveným odhodláním jsem obrátila svou pozornost zpátky k masakru. Tuhle sázku vyhraju. Nedopřeju Merlionimu takové zadostiučinění. Skýtalo mi to něco, na co jsem se mohla soustředit víc než na zbytky na posteli.
Na lůžku zůstala levá polovina hrudního koše. Jeho součástí dosud bylo jedno odhalené ňadro. Paní domu? Všechno bylo šarlatově rudé, jako by na postel někdo nalil kbelíky červené barvy. Bylo těžké rozlišit jednotlivé části. Ležela tam levá paže. Útlá, ženská.
Zvedla jsem prsty, a ty zůstaly vláčné, žádný rigor mortis. Na třetím prstu navléknutý snubní prstýnek. Zahýbala jsem prsty tam a zpět. "Žádná posmrtná strnulost. Co si o tom myslíš, Merlioni?"
Zašilhal na paži. Nesměl dovolit, abych ho překonala, tak si pohrával s rukou, otáčel ji v zápěstí. "Je možné, že strnulost se dostavila a zase pominula. Sama víš, že první rigor není trvalá záležitost."
"Vážně si myslíš, že už uplynuly skoro dva dny?" Zavrtěla jsem hlavou. "Na to je krev příliš čerstvá. Strnulost ještě nenastala. Od zločinu samého neuplynulo ještě ani osm hodin."
Přikývl. "To není špatné, Blakeová. Ale co odvodíš z tohohle?" Strčil do hrudního koše dost silně na to, aby se ňadro zachvělo.
Ztěžka jsem polkla. Tuhle sázku vyhraju. "Nevím. Podíváme se na to. Pomoz mi to obrátit." Když jsem ho o to žádala, hleděla jsem mu do obličeje. Že by trochu pobledl? Možná.
"Jasně."
Tři zbývající postávali stranou a sledovali představení. Nechme je. Je to mnohem příjemnější než přemýšlet o tomhle jako o práci.
Spolu s Merlionim jsem obrátila hrudní koš na bok. Dala jsem si záležet, aby na jeho straně byly části dosud obalené masem, takže nakonec ohmatával mrtvé tělo. Zůstává ňadro ňadrem? Vadí, že je zkrvavené a studené? Merlioni vypadal poněkud nazelenale. Nejspíš to vadí.
Obsah hrudního koše byl čistě vybraný, stejně jako hrudník pana Reynoldse. Čistý a krvavě hladký. Nechali jsme hrudní koš dopadnout zpátky na postel. Pokropila nás jemná sprška krve. Na Merlioniho bílé košili to vypadalo hůř než na mém modrém tričku s rolákem. Bod pro mě.
Zkřivil obličej a přejel rukou po krvavých skvrnkách. Rozmazal si po košili ještě krev z rukavic. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Jsi v pohodě, Merlioni?" zeptala jsem se. "Nechtěla bych, abys pokračoval, pokud tě to rozčiluje."
Zadíval se na mě, pak se usmál. Nejpřívětivější možný úsměv. "Ještě jsi to neviděla všechno, holčičko. Já ano."
"Ale sáhl sis na to všechno?"
Po tváři mu stékal pramínek potu. "Nechceš si na to všechno sáhnout?"
Pokrčila jsem rameny. "Uvidíme." Na posteli ležela noha. Podle chlupů a zbývající tenisky vypadala mužská. Šklebil se na nás kulatý vlhký zbytek kolenní čéšky. Zombie prostě odtrhla nohu od těla, odervala maso, aniž by zlomila kost.
"To muselo zkurveně bolet," poznamenala jsem.
"Myslíš, že byl naživu, když mu pachatel utrhl nohu?"
Přikývla jsem. "Jo." Nebyla jsem si stoprocentně jistá. Bylo tu příliš mnoho krve na to, abych dokázala poznat, kdo kdy zemřel, ale Merloni vypadal o něco bledší.
Ostatní zbytky byly jen zkrvavené vnitřnosti, útržky masa, úlomky kostí. Merlioni sebral hrst vnitřností. "Chytej."
"Ježíšikriste, Merlioni, to není vtipný!" Žaludek se mi stáhl, jako by se chtěl zauzlovat.
"Ne. Ale tvůj výraz ano."
Podívala jsem se na něj. "Hoď to nebo ne, Merlioni, ale neprovokuj."
Chvíli na mě pomrkával, pak přikývl. Hodil mi šňůru vnitřností. Byly nešikovné k házení, ale povedlo se mi je chytit. Byly vlhké, těžké, měkké, slizké, zkrátka nechutné, bylo to jako dotknout se syrových telecích jater, ale ještě horší.
Dolph si zoufale povzdechl. "Zatímco si vy dva hrajete na to, kdo koho vyděsí, můžete mi říct něco užitečného?"
Upustila jsem zbytky zpět na postel. "Jistě. Zombie se dostala dovnitř posuvnými skleněnými dveřmi jako posledně. Pronásledovala muže nebo ženu zpátky sem a dostala je oba." Zmlkla jsem. Prostě jsem strnula.
Merlioni držel dětskou přikrývku. Jakýmsi trikem osudu zůstal jeden cíp čistý. Měla růžový saténový lem a byly na ní balónky a klauni. Z druhého konce hustě odkapávala krev.
Zírala jsem na balónky a klauny, zatímco vířili ve zbytečných kruzích. "Ty hajzle," zašeptala jsem.
"To mluvíš o mně?" optal se Merlioni.
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem se dotknout té pokrývky. Ale natáhla jsem se pro ni. Merlioni si dal záležet, aby se mi zkrvavený konec látky otřel o holou paži. "Taliánskej parchante," sykla jsem.
"Mluvíš o mně, mrcho?"
Přikývla jsem a pokusila se usmát, ale ve skutečnosti se mi to nepodařilo. Musíme dál předstírat, že je to v pořádku. Že se to dá zvládnout. Bylo to sprosté. Kdyby mě tu nedržela sázka, s křikem bych utekla z pokoje.
Zírala jsem na pokrývku. "Kolik let?"
"Podle rodinné fotografie bych hádal tři čtyři měsíce."
Konečně jsem se dostala na druhou stranu postele. Tam bylo další místo zakryté plachtou. Stejně zkrvavené, stejně malé. Pod látkou nezůstalo nic celého. Chtěla jsem odvolat sázku. Pokud mě nebudou nutit podívat se, vezmu je k Tonymu všechny. Jen mě nenuťte zvednout tu poslední plachtu. Prosím, prosím.
Ale musím se podívat, sázka nesázka, musím vidět, co tam je k vidění. Stejně dobře se můžu podívat a zvítězit jako utéct a prohrát.
Podala jsem přikrývku Merlionimu. Vzal ji a položil zpátky na postel, tak vysoko, aby čistý cíp zůstal čistý.
Klekla jsem si na jednu stranu plachty. On na druhou. Pohlédli jsme si do očí. Takže to je výzva až do strašného konce. Odtáhli jsme látku.
Pod ní byly jen dvě věci. Jenom dvě. Žaludek se mi stáhl tak, že jsem musela polknout žluč. Zakuckala jsem se a málem v tu chvíli prohrála, ale udržela jsem se. Udržela jsem se.
Myslela jsem si, že ta zkrvavená věc je dítě, ale nebylo. Byla to panenka. Tak prosáklá krví, že jsem nedokázala poznat, jakou barvu měly původně její vlasy, ale byla to jen panenka. Příliš velká panenka pro čtyřměsíční dítě.
Na koberci ležela drobná ručka pokrytá krví stejně jako všechno ostatní, ale byla to ruka. Ručička. Ruka dítěte, ne miminka. Napřáhla jsem dlaň přímo nad ni, abych měla srovnání. Tři, možná čtyři roky. Zhruba stejného věku jako Benjamin Reynolds. Je to náhoda? Určitě. Zombie nejsou příliš vybíravé.
"Pravděpodobně právě kojím miminko, když zaslechnu hluk. Manžel se jde podívat. Rachot probudí naši malou holčičku, která se jde ze svého pokoje podívat, co se děje. Manžel uvidí stvůru, popadne dítě a běží do ložnice. Zombie je tam dostihne. A tady je všechny zabije." Můj hlas zněl vzdáleně, odborně. Bod pro mě.
Pokusila jsem se setřít část krve z malé ručky. Měla prstýnek, stejně jako její maminka. Jeden z těch umělohmotných prstýnků, jaké vypadnou z automatů na žvýkačky.
"Viděl jsi ten prstýnek, Merlioni?" zeptala jsem se. Zvedla jsem ručku z koberce. "Chytej."
"Ježíšikriste!" Vymrštil se na nohy a vyrazil ven dřív, než jsem mohla udělat cokoli dalšího. Velice rychle vyšel ze dveří. Ve skutečnosti bych tu ruku nehodila. Ne, nehodila.
Chovala jsem ručku v dlaních. Zdála se těžká, jako by se prstíky měly ovinout kolem mojí ruky. Prosila by mě, ať s ní jdu ven. Upustila jsem ručku na koberec. Dopadla s vlhkým cáknutím.
V pokoji bylo strašné horko a všechno se trochu točilo. Zamrkala jsem a podívala se na Zerbrowskiho. "Vyhrála jsem sázku?"
Přikývl. "Anita Blakeová, drsné děvče. Večer příjemného hodování u Tonyho na Merlioniho účet. Slyšel jsem, že dělají skvělé špagety."
Zmínka o jídle už na mě byla moc. "Koupelna - kde?"
"Na konci chodby, třetí dveře vlevo," řekl Dolph.
Rozběhla jsem se do koupelny. Merlioni právě vycházel. Neměla jsem čas vychutnat si vítězství. Měla jsem sama příliš mnoho práce se zvracením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama