Rozesmátá mrtvola - 3. kapitola

13. listopadu 2018 v 20:03 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
3. kapitola
Dolph říkal "špinavá". Zjevně je mistrem podsázky. Krev byla všude, rozcáknutá po bílých zdech, jako by někdo vychrstl plechovku barvy. V místnosti stála krémově bílá pohovka se vzorem hnědých a zlatých květů. Většinu pohovky zakrýval cár látky zbarvený do purpurova. Zářivě čistými okny dovnitř padal čtverec odpoledního slunečního světla. Díky tomu vypadala krev jasně, třešňově červená.
Čerstvá krev je ve skutečnosti jasnější, než jak vypadá v televizi nebo v kině. Ve velkém množství. Ve velkém množství má skutečná krev barvu požárního vozu, ale na obrazovce vypadá tmavě červená lépe. Tolik k realističnosti.
Jen čerstvá krev je doopravdy červená. Tahle byla stará a už měla být vybledlá, ale šálení letního slunce způsobilo, že vypadala pořád zářivá a čerstvá.
Velice ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla.
"Vypadáš kapánek nazelenale, Blakeová," ozval se mi skoro u ucha hlas.
Trhla jsem sebou a Zerbrowski se zasmál. "Lekla ses?"
"Ne," zalhala jsem.


Detektiv Zerbrowski je vysoký asi metr sedmdesát, kudrnaté černé vlasy už mu šedivějí, hnědé oči má zarámované brýlemi s tmavou obroučkou. Hnědý oblek poněkud pomačkaný, kaštanově hnědou novou kravatu měl potřísněnou, asi od oběda. Zerbrowski se na mě křenil. Kření se na mě vždycky.
"Dostal jsem tě, Blakeová, přiznej si to. Bude naše drsná lovkyně upírů zvracet na oběti?"
"Nepřibral jsi náhodou trochu, Zerbrowski?"
"Achich, to mě ranilo!" Chytil se rukama za hruď a trochu se zapotácel. "Neříkej, že po mně netoužíš tak, jako já po tobě."
"Dej si pohov. Kde je Dolph?"
"V ložnici." Zerbrowski se zahleděl na klenutý strop s proužky denního světla. "Kéž bychom si s Katie mohli něco takového dovolit."
"Jo, vypadá to pěkně," přikývla jsem. Letmo jsem pohlédla na gauč přikrytý plachtou. Látka se lepila na to, co bylo pod ní, jako kapesník hozený přes rozlitý džus. Na tom pohledu něco nebylo v pořádku. Pak mi to došlo. Není tu dost nerovností, aby pod plachtou leželo celé lidské tělo. Ať už je tam cokoli, nějaké části tomu scházejí.
Pokoj jako by se mi zavlnil před očima. Podívala jsem se jinam a křečovitě polkla. Už je tomu mnoho měsíců, co se mi naposled udělalo doopravdy špatně na místě vraždy. Aspoň že běží klimatizace. To je dobré. V horku je zápach vždycky mnohem horší.
"Hej, Blakeová, opravdu se nepotřebuješ projít?" Zerbrowski mě vzal za paži, jako by mě chtěl odvést ke dveřím.
"Ne, díky. Jsem v pohodě." Podívala jsem se mu přímo do hnědých kukadel a zalhala. Věděl, že lžu. Nejsem v pohodě, ale zvládnu to.
Pustil mě, ustoupil a posměšně zasalutoval. "Miluju drsňačky."
Nemohla jsem si pomoct a usmála se. "Jdi pryč, Zerbrowski."
"Na konci chodby, poslední dveře vlevo. Najdeš tam Dolpha." Zmizel ve skupině dalších mužů. Na místě vraždy se vždycky vyskytuje víc lidí, než je potřeba. Nejen čumilové venku, ale chlápci v uniformách, v civilu, technici, chlapík s videokamerou. Místo vraždy je jako včelí úl, setsakra narvané a plné urputného hemžení.
Prokličkovala jsem davem. Na límec saka v barvě námořnické modři jsem si připnula identifikační kartu zatavenou v plastu. To aby policie věděla, že jsem na jejich straně a pouze jsem se nevetřela. Taky pak bylo bezpečnější procházet s pistolí davem policajtů.
Protáhla jsem se shlukem lidí, kteří stáli jako dopravní zácpa u dveří uprostřed chodby. Dolétly ke mně nesouvislé hlasy. "Ježíšikriste, podívej na tu krev… Našli už tělo?… Myslíš to, co z něj zbylo?… Ne."
Prodrala jsem se mezi dvěma policisty v uniformě. "Hej!" křikl za mnou jeden. Přímo před posledními dveřmi nalevo jsem našla prázdný prostor. Nevím, jak to Dolph dokázal, ale v místnosti byl sám. Možná tam právě skončili.
Dolph klečel na světlehnědém koberci. Mohutné ruce, na něž si navlékl chirurgické rukavice, opřené v bok. Černé vlasy měl zastřižené tak nakrátko, že uši po stranách široké bezvýrazné tváře vypadaly jaksi opuštěně. Všiml si mě a vstal. Měří chlup přes dva metry a je mohutný jako zápasník. Postel s nebesy za jeho zády se náhle zdála malá.
Dolph je hlavou nejnovějšího policejního oddělení, skupiny pro boj s nadpřirozenem. Oficiální označení zní Místní oddělení pro supernaturální trestné činy, neboli MOST. Zabývají se veškerými nadpřirozenými zločiny. Zároveň jsou oddělením, kam se odklízejí potížisti. Nikdy jsem nepřemýšlela, co asi udělal Zerbrowski, že tam skončil. Jeho smysl pro humor je velmi podivný a naprosto nemilosrdný. Ale Dolph. Dolph je dokonalý policista. Vždycky jsem si tak nějak domýšlela, že urazil někoho na nejvyšších místech. Urazil ho tím, že byl příliš dobrý ve své práci. Tomu jsem ochotna věřit.
Na koberci u jeho nohou ležel další uzlíček přikrytý plachtou.
"Anito." Vždycky mluví takhle, vždycky jen jedno slovo.
"Dolphe."
Klekl si mezi postel s nebesy a látku nasáklou krví. "Připravena?"
"Vím, že ty jsi tady ten mlčenlivý, Dolphe, ale mohl bys mi říct, po čem se mám dívat?"
"Chci vědět, co vidíš. Ne co jsem ti řekl, že máš vidět."
Na Dolpha to byl přímo proslov. "Dobrá," povzdechla jsem si. "Tak do toho."
Odtáhl plachtu. Odloupla se od té zkrvavené věci pod ní. Stála jsem tam a dívala se. Ale neviděla jsem nic než krvavý flák masa. Mohl být z čehokoliv: z krávy, z koně, z vysoké zvěře. Ale z člověka? Rozhodně ne.
Moje oči se dívaly, ale mozek odmítal, co mu bylo ukázáno. Přidřepla jsem si k tomu a shrnula si sukni pod stehna. Koberec mi pod nohama čvachtal, jako by na něj napršelo. Až na to, že to nebyl déšť.
"Nemáš rukavice na půjčení? Nechala jsem si všechno vybavení v kanceláři."
"V pravé kapse saka." Zvedl ruce do vzduchu. Na rukavicích měl skvrny od krve. "Posluž si. Moje žena nesnáší, když musí nosit do čistírny zkrvavené šatstvo."
Usmála jsem se. Tohle je prostě úžasné. Někdy je smysl pro humor povinností. Musela jsem se natáhnout přes ostatky. Vytáhla jsem pár chirurgických rukavic, jednotná velikost. Vždycky jsem z nich měla pocit, jako by byly naplněné pudrem. Jako by to vůbec nebyly rukavice, spíš kondomy na ruce.
"Můžu se dotknout těla, aniž bych poškodila důkazní materiál?"
"Ano."
Dvěma prsty jsem do toho ze strany šťouchla. Bylo to jako šťouchnout do čerstvého hovězího. Pěkné, pevné. Přejela jsem po kostech vystupujících pod masem, po žebrech. Po žebrech. Náhle jsem pochopila, na co se dívám. Část lidského hrudního koše. Rameno, z něhož čněla bílá kost, zbytek odervané paže. A to bylo všechno. Všechno, co zbylo. Vstala jsem příliš rychle a zapotácela se. Koberec mi začvachtal pod nohama.
V pokoji bylo najednou příliš horko. Odvrátila jsem se od těla a zjistila, že se dívám na noční stolek. Zrcadlo bylo postříkané krví tak, že vypadalo jako pokryté vrstvami červeného laku na nehty. Třešňově rudá, karnevalový purpur, jablíčková červeň.
Zavřela jsem oči a velmi pomalu napočítala do deseti. Když jsem oči zase otevřela, místnost se zdála chladnější. Až teď jsem si všimla, že větrák u stropu se pomalu otáčí. Jsem v pohodě. Lovkyně upírů drsná jako šmirglpapír. Taaak.
Když jsem poklekla zpátky k tělu, Dolph se zdržel komentáře. Ani se na mě nepodíval. Zachoval se slušně. Snažila jsem se být objektivní a zjistit, co se dá. Nebylo to snadné. Ostatky se mi zamlouvaly mnohem víc, když jsem netušila, o jakou část těla jde. Teď jsem viděla jen krvavé zbytky. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než že to kdysi bylo lidské tělo. "Kdysi bylo" je celkem vhodný obrat.
"Žádné viditelné stopy po zbrani, ale to vám řekne koroner." Natáhla jsem se, abych se toho znovu dotkla, pak jsem se zarazila. "Pomůžeš mi to nadzvednout, abych se mohla podívat do hrudního koše? Tedy do toho, co zbylo z hrudního koše."
Dolph odložil plachtu a pomohl mi zvednout ostatky. Byly lehčí než se zdály. Když jsme je obrátili na bok, vespodu nezůstalo nic. Všechny žebry chráněné orgány byly pryč. Pro celý svět to vypadalo jako hovězí žebra, až na kloub, k němuž měla být připojená paže. Zbyla ještě část klíční kosti.
"Dobrá," řekla jsem a znělo to poněkud zadýchaně. Vstala jsem, zkrvavené ruce jsem držela od těla. "Přikryj to, prosím."
Učinil tak a narovnal se. "Tvé dojmy?"
"Násilí. Extrémní násilí. Nadlidská síla. Pachatel rozerval tělo holýma rukama."
"Proč rukama?"
"Chybí stopy po noži." Zasmála jsem se, ale smích se změnil v zakuckání. "Do háje! Řekla bych, že někdo použil pilu, jako by porcoval krávu! Ale ty kosti…" Zavrtěla jsem hlavou. "Nebyl tu použit žádný mechanický nástroj."
"Ještě něco?"
"Jo. Kde je zbytek toho zkurvenýho těla?"
"Projdi chodbou, druhé dveře vlevo."
"Zbytek těla?" V místnosti se zase začínalo dělat horko.
"Běž se podívat. Pak mi řekneš, co jsi viděla."
"Sakra, Dolphe, vím, že nerad ovlivňuješ své odborníky, ale nechci tam vlézt naslepo."
Jen se na mě upřeně díval.
"Alespoň mi odpověz na jednu otázku."
"Možná. Na jakou?"
"Je to horší než tohle?"
Zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí. "Ano a ne."
"K čertu s tebou."
"Pochopíš, až to uvidíš."
Nechci to pochopit. Bert byl dočista urvaný nadšením z toho, že mi policie nabídla smlouvu. Tvrdil mi, že při práci pro policii získám cenné zkušenosti. Zatím jsem získala pouze širší paletu nočních můr.
Dolph mě vedl k další komnatě hrůzy. Ve skutečnosti vůbec nechci najít zbytek těla. Chci jít domů. Čekal před zavřenými dveřmi, dokud jsem nestanula vedle něj. Na dveřích visela kartónová vystřihovánka králíčka jako na Velikonoce. Přímo pod králíčkem vyšívaný nápis. Dětský pokoj.
"Dolphe." Znělo to velice tiše. Hluk z obýváku sem doléhal jen tlumeně.
"Ano?"
"Nic, nic." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zvládnu to. Zvládnu to. Bože můj, nechci to zvládat. Polohlasně jsem zamumlala modlitbu, když se dveře otevřely dovnitř. V životě jsou chvíle, přes které se lze přenést pouze s trochou pomoci shůry. Vsadila bych se, že tohle bude jedna z nich.
Malým oknem proudilo dovnitř sluneční světlo, přes bílé záclony s kachničkami a králíčky vyšitými podél okraje. Po bleděmodrých stěnách tančily obrysy zvířátek. Nestála tu kolébka, jen jedna z takových těch postýlek se spouštěcí sítí. Neříká se jim postýlka pro velké děti, nebo tak nějak?
Nebylo tu zdaleka tolik krve. Díky ti, ó dobrý Bože. Kdo říká, že modlitby nikdy nejsou vyslyšeny? Ale ve čtverci jasného srpnového světla seděl plyšový medvídek. Medvídek máčený v krvi. Jedno kulaté skleněné oko překvapeně hledělo z rozježené falešné srsti.
Klekla jsem si vedle něj. Koberec nečvachtal, nevsákla se do něj žádná krev. Tak proč tady sakra sedí ten medvídek pokrytý srážející se krví? Pokud vidím, v místnosti žádná další krev není.
To ho sem někdo jenom posadil? Vzhlédla jsem a uvědomila si, že hledím na malou skříňku se zásuvkami s namalovanými králíčky. Když už jednou máte motiv, tak se ho držíte. Na bílém laku se skvěl jediný malý dokonalý otisk dlaně. Připlazila sem se k němu a pozvedla ruku pro porovnání. Nemám nijak velké ruce, spíš příliš malé i na ženu, ale tenhle otisk byl drobounký. Dva, tři, možná čtyři roky. Modré stěny, takže pravděpodobně chlapeček.
"Kolik bylo dítěti?"
"Na rubu fotky v obýváku je napsáno Benjamin Reynolds, tři roky."
"Benjamin," zašeptala jsem a zírala na krvavý otisk. "V tomhle pokoji není tělo. Nikdo tu nebyl zabit."
"Ne."
"Proč jsi chtěl, abych to viděla?" Vzhlédla jsem k němu, stále ještě vkleče.
"Tvůj názor nestojí za nic, pokud jsi neviděla všechno."
"Ten zatracenej medvídek mě bude strašit."
"Mě taky."
Vstala jsem a potlačila nutkání uhladit si vzadu sukni. Je neuvěřitelné, kolikrát jsem si bezmyšlenkovitě upravila oblečení a upatlala se od krve. Ale tentokrát ne.
"Pod plachtou v obýváku je tělo toho chlapce?" Jak jsem to říkala, modlila jsem se, aby odpověď zněla ne.
"Ne."
Díkybohu. "Tělo matky?"
"Ano."
"Kde je mrtvola dítěte?"
"Nemůžeme ho najít." Zaváhal, pak se zeptal: "Mohla ta věc sežrat dítě úplně celé?"
"Myslíš tak, že by nezbylo nic, co by se dalo najít?"
"Ano." Ve tváři byl o malilinko bledší. Já pravděpodobně taky.
"Je to možné, ale i nemrtví toho dokážou sežrat jen omezené množství." Zhluboka jsem se nadechla. "Našli jste nějaké stopy po… dávení?"
"Dávení." Usmál se. "Hezké slovo. Ne. Ta bytost se nenasytila a pak nezvracela. Alespoň jsme nic nenašli."
"Pak ten chlapec je pravděpodobně někde v okolí."
"Mohl by být naživu?"
Vzhlédla jsem k němu. Chtěla jsem říct ano, ale věděla jsem, že odpověď je pravděpodobně ne. Udělala jsem kompromis. "Nevím."
Dolph přikývl.
"Teď půjdeme do obýváku?" zeptala jsem se.
"Ne." Bez jediného dalšího slova vyšel z místnosti. Následovala jsem ho. Co jiného jsem mohla dělat? Ale nespěchala jsem. Jestli si chce hrát na drsného mlčenlivého policajta, tak na mě sakra může počkat, než ho doženu.
Sledovala jsem jeho široká záda za roh, přes obývací pokoj a do kuchyně. Posuvné skleněné dveře vedly ven na terasu. Všude se válelo rozbité sklo. Zářivé střípky jiskřily v denním světle. Kuchyně byla bezchybně čistá, jako reklama z časopisu, modré kachlíčky a spousta světlého dřeva. "Hezká kuchyň," poznamenala jsem.
Viděla jsem muže přecházet po dvorku. Společnost se přesunula ven. Vysoký plot je skryl před očima zvědavých sousedů stejně, jako minulé noci vraha. Vedle nablýskaného dřezu stál jen jeden detektiv a něco škrábal do poznámkového bloku.
Dolph mi pokynul, abych se podívala blíž. "Okej… Něco prorazilo posuvnými dveřmi. Muselo to nadělat šílený kravál. I když byla zapnutá klimatizace - je to obrovské množství vymláceného skla… To prostě uslyšíš."
"Myslíš?"
"Slyšel něco někdo ze sousedů?" zajímala jsem se.
"Nikdo to nepřipustí."
Přikývla jsem. "Zvuk tříštěného skla. Někdo se jde podívat, co se stalo, pravděpodobně muž. Některé sexistické stereotypy mají tuhý kořínek."
"Co tím myslíš?"
"Odvážný lovec chrání rodinu."
"Dobrá, řekněme, že to byl muž; co dál?"
"Vstoupí dovnitř, uvidí to, co se prolomilo dovnitř, vykřikne na svou ženu - pravděpodobně aby utekla. Vezmi dítě a utíkej."
"Proč nezavolal policii?"
"V ložnici jsem neviděla telefon." Kývla jsem směrem k telefonu na zdi kuchyně. "Tohle je zřejmě jediný v domě. Musel by se k němu dostat přes bubáka."
"Pokračuj."
Ohlédla jsem se za sebe do obývacího pokoje. Plachtou přehozenou pohovku jsem měla přesně v zorném úhlu. "Ta bytost, ať už to bylo cokoli, vyřadila muže z boje. Rychle ho omráčila, srazila na zem, ale nezabila ho."
"Proč ho nezabila?"
"Nezkoušej mě, Dolphe. V kuchyni není dost krve. Sežralo ho to v ložnici. Ať to bylo cokoli, neodvleklo by to mrtvého člověka do ložnice. Pronásledovalo ho to a zabilo ho to tam."
"To není špatné. Chceš se mrknout do obýváku?"
Ani ne. Ale nahlas jsem neřekla nic. Z ženy toho zbylo víc. Horní část těla téměř netknutá. Kolem rukou papírové sáčky - získali jsme vzorky něčeho zpod nehtů oběti. Doufám, že to pomůže. Její široce otevřené hnědé oči zíraly do stropu. Vršek od pyžama se lepil na místo, kde mívala pas. Ztěžka jsem polkla a palcem a ukazováčkem jsem nadzvedla látku.
V jasném slunci se leskla páteř, vlhká a bílá. Visela jako šňůra vytržená ze zásuvky.
Dobrá. "Něco ji roztrhalo stejně jako… jejího muže v ložnici."
"Jak víš, že to druhé je její muž?"
"Pokud neměli společnost, tak to musí být její muž. Neměli návštěvu, že ne?"
Dolph zavrtěl hlavou. "Pokud víme, tak ne."
"Pak je to její manžel. Protože ona má pořád ještě všechna žebra a obě ruce." Pokusila jsem se potlačit vztek v hlase. Dolph za tohle nemůže. "Nejsem jeden z tvých policajtů. Takže bych ráda, abys mi přestal klást otázky, na které už znáš odpověď."
Přikývl. "Dobře, dobře. Někdy zapomínám, že nejsi jeden z mých chlapců."
"Ti dík."
"Víš, co tím myslím."
"Vím, a dokonce vím, že to myslíš jako poklonu, ale můžeme, prosím tě, naši debatu dokončit venku?"
"Jistě." Stáhl si zkrvavené rukavice a hodil je do otevřeného pytle na odpadky, který ležel v kuchyni. Učinila jsem totéž.
Polilo mě horko jako roztavená umělá hmota, ale bylo to příjemné, jaksi… čisté. Natáhla jsem do plic dlouhé doušky žhavého upoceného vzduchu. Jo, léto.
"Takže jsem měl pravdu, že vrah nebyl člověk?" zeptal se Dolph.
Dva uniformovaní policisté udržovali dav mimo trávník, venku na ulici. Děti, rodiče, děcka na kolech. Vypadalo to jako zrůdný cirkus.
"Ne, nebyl to člověk. Na skle, kterým to prošlo, nezůstala žádná krev."
"Všiml jsem si. Co to znamená?"
"Většina nemrtvých nekrvácí. S výjimkou upírů."
"Většina?"
"Čerstvě mrtvé zombie mohou krvácet, ale upíři krvácejí téměř stejně jako lidé."
"Takže si nemyslíš, že to byl upír?"
"Pokud byl, tak se sytil lidským masem. Ale upíři nemohou trávit pevnou potravu."
"Ghúl?"
"Příliš daleko od hřbitova. A v domě by toho bylo víc zničeno. Ghúl by poničil nábytek jako zvíře."
"Zombie?"
Potřásla jsem hlavou. "Upřímně řečeno, nevím. Existují takové bytosti jako masožravé zombie. Jsou vzácné, ale stává se."
"Říkala jsi mi, že jsou tři zdokumentované případy. Taková zombie zůstává déle podobná člověku a nerozkládá se."
Usmála jsem se. "Máš dobrou paměť. Správně. Masožravé zombie nehnijí, dokud je krmíš. Nebo alespoň nehnijí tak rychle."
"Jsou agresivní?"
"Zatím ne."
"Jsou zombie agresivní?"
"Jen pokud jim to přikážeš."
"Co to znamená?"
"Pokud jsi dost mocný, můžeš zombii přikázat, aby někoho zabila."
"Zombie jako vražedný nástroj?"
Přikývla jsem. "Ano, tak nějak."
"Kdo by něco takového dokázal?"
"Nejsem si jistá, že právě tohle je náš případ."
"Já vím. Ale kdo by to mohl udělat?"
"No, sakra, třeba já bych mohla. Ale neudělala bych to. A neznám nikoho, kdo by mohl a udělal by to."
"To nech na nás." Vytáhl svůj malý poznámkový blok.
"Vážně chceš, abych ti řekla jména svých přátel, aby ses jich mohl ptát, jestli náhodou neoživili zombii a neposlali ji zabít tyhle lidi?"
"Prosím."
Povzdechla jsem si. "To se mi snad jen zdá. No dobrá. Já, Manny Rodriguez, Peter Burke a…" Spolkla jsem slova, která už málem vyzradila třetí jméno.
"Co je?"
"Nic. Jen jsem si vzpomněla, že v tomhle týdnu jdu na Burkeho pohřeb. Je mrtvý, takže pochybuji, že by patřil mezi podezřelé."
Dolph se na mě upřeně díval, ve tváři jasně vepsané podezření. "Jsi si jistá, že to jsou všechna jména, která mi chceš říct?"
"Jestli si ještě na někoho vzpomenu, tak ti dám vědět." Hleděla jsem na něj velkýma, naprosto upřímnýma očima. Vidíš, vůbec nic nemám za lubem.
"Přesně to uděláš, Anito."
"Rozhodně."
Usmál se a zavrtěl hlavou. "Koho chráníš?"
"Sebe." Zatvářil se zmateně. "Řekněme, že nechci, aby se na mě někdo naštval."
"Kdo?"
Pohlédla jsem vzhůru, na čisté srpnové nebe. "Myslíš, že bude pršet?"
"Ksakru, Anito, potřebuju tvou pomoc."
"Už jsem ti pomohla."
"To jméno."
"Zatím ne. Ověřím si to a pokud pojmu podezření, slibuju, že se podělím."
"To je od tebe úžasně velkorysé." Pomalu začínal rudnout, od krku nahoru. Nikdy předtím jsem neviděla Dolpha naštvaného. Obávám se, že teď se to změní.
"První mrtvý byl bezdomovec. Mysleli jsme, že se opil, usnul a dostali ho ghúlové. Našli jsme ho přímo u hřbitova. Jasné jako facka, že ano?" S každým slovem trochu zvýšil hlas.
"Pak jsme našli milenecký páreček. Puberťáci se muchlovali v klukově autě. Mrtví. Stále ještě nedaleko hřbitova. Zavolali jsme exterminátory a kněze. Případ uzavřen." Ztišil hlas, ale bylo to, jako by spolkl křik. Hlas měl napjatý a téměř hmatatelně prosáklý vztekem.
"Teď tohle. Je to tatáž zrůda, ať je to ksakru cokoliv. Jsme na míle od nejbližšího podělanýho hřbitova. Není to ghúl. Možná, že kdybych tě zavolal k prvnímu nebo alespoň k druhému případu, tak se tohle nemuselo stát. Ale začínal jsem mít dojem, že se v tomhle nadpřirozeném sajrajtu vyznám. Teď už mám nějaké zkušenosti, ale nestačí to. Ani zdaleka to nestačí." Mohutnýma rukama drtil zápisník.
"To je nejdelší řeč, jakou jsem od tebe kdy slyšela."
Napůl se zasmál. "Potřebuji to jméno, Anito."
"Dominga Salvadorová. Je nejvyšší vúdú kněžkou na celém Středozápadě. Ale pokud za ní pošleš policii, nebude se s vámi vůbec bavit. Nikdo z nich se s vámi nebude bavit."
"Ale s tebou by si promluvili?"
"Ano."
"Dobře, ale chci od tebe mít zprávy do zítřka."
"Nevím, jestli se mi podaří domluvit s ní schůzku tak rychle."
"Buď to udělej ty nebo to udělám já."
"Dobrá, dobrá, nějak to zařídím."
"Díky, Anito. Teď alespoň máme odkud začít."
"Možná to vůbec není zombie, Dolphe. Jenom se dohaduji."
"Co jiného by to mohlo být?"
"Kdyby na skle zůstala krev, řekla bych, že možná lykantrop."
"Skvěle, přesně to jsem potřeboval - kožoměnec urvaný ze řetězu."
"Ale na střepech nebyla krev."
"Takže pravděpodobně jde o nějaký druh nemrtvého," doplnil.
"Přesně."
"Promluv si s Domingou Salvadorovou a podej mi hlášení. Meteleskum bleskum."
"Jasně, jasně, seržo."
Udělal na mě obličej a odešel zpátky do domu. Radši on než já. Já musím jen jet domů, převléknout se a připravit se na oživování mrtvého. Až se dnes setmí, mám před sebou tři klienty v řadě - nebo spíš v hrobě?
Terapeut Ellen Grisholmové je přesvědčen, že pro Ellen bude dobrá konfrontace s otcem, který ji obtěžoval. Problém je, že otec je už několik měsíců mrtvý. Takže musím pana Grisholma povolat z hrobu, aby mu jeho dcera mohla říct, jaký je zkurvysyn. Terapeut tvrdil, že to bude očišťující. Když na to máte doktorát, tak asi máte právo říkat takové věci.
Další dvě oživení jsou obvyklejší: zpochybněná závěť a hlavní svědek obžaloby, který byl tak nezdvořilý, že umřel na srdeční příhodu dřív, než šel svědčit k soudu. Pořád ještě není jisté, zda bude u soudu přípustné svědectví zombie, ale žalobci byli dost zoufalí na to, aby to zkusili a za tu možnost si zaplatili.
Stála jsem na hnědozeleném trávníku. Jsem ráda, že tahle rodina nebyla závislá na kropicím zařízení. Plýtvání vodou. Možná dokonce recyklovali plechovky a noviny. Možná to byli slušní přírodymilovní občané. A možná ne.
Jeden z uniformovaných mužů nadzvedl žlutou policejní pásku a pustil mě ven. Ignorovala jsem všechny lidi, kteří se na mě dívali, a nasedla do auta. Mám nejnovější model Nova. Mohla bych si dovolit něco lepšího, ale proč se tím zabývat? Tohle jezdí.
Volant byl příliš rozpálený na to, abych se ho mohla dotknout. Zapnula jsem klimatizaci a nechala auto ochladit. To, co jsem řekla Dolphovi o Dominze Salvadorové, byla pravda. Nebavila by se s policií, ale to není důvod, proč jsem se snažila její jméno vynechat.
Pokud by policie zaklepala na dveře Seňory Domingy, chtěla by vědět, kdo je poslal. A zjistila by to. Seňora je nejmocnější vaudunská kněžka, s níž jsem se kdy setkala. Povolat vraždící zombii je jen jedna z mnoha věcí, které by mohla udělat, kdyby se jí zachtělo.
Stručně řečeno, jsou horší bytosti než zombie, které se vám mohou jedné temné noci vyšplhat do okna. O tomhle aspektu své práce vím tak málo, jak to jen jde. Většinu z nich vynalezla Seňora.
Ne, nechci, aby na mě byla Dominga Salvadorová naštvaná. Takže to vypadá, že si s ní zítra budu muset promluvit. Bylo to tak trochu jako dojednat si schůzku s kmotrem vúdú. V tomto případě s kmotrou. Potíž je v tom, že tahle kmotra se mnou není spokojená. Dominga mi posílala pozvání, abych přišla k ní. Na její obřady. Zdvořile jsem odmítala. Myslím, že ji zklamalo, když jsem se stala křesťankou. Takže se mi dařilo vyhýbat se osobnímu setkání s ní. Až doteď.
Budu se ptát nejmocnější vaudunské kněžky v celých Spojených státech - ne-li v celé Severní Americe - jestli náhodou neoživila zombii. A jestli ta zombie náhodou nechodí kolem a na její příkaz nevraždí lidi. Zbláznila jsem se? Možná. Zdá se, že zítra budu mít další náročný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama