Rozesmátá mrtvola - 4. kapitola

13. listopadu 2018 v 20:04 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
4. kapitola
Rozdrnčel se budík. Obrátila jsem se a plácla jsem po knoflících na horní části digitálního časoměřiče. Bůh ví, že jistě brzy trefím knoflík, kterým se to vypíná. Nakonec jsem se musela nadzvednout na lokti a opravdu otevřít oči. Vypnula jsem budík a zírala na zářící čísla. Šest ráno. Do háje. Dostala jsem se domů ve tři.
Proč jsem si nastavila budík na šestou? Nevzpomínám si. Nemyslí mi to zrovna nejlíp po pouhých třech hodinách spánku. Lehla jsem si zase zpátky do dosud teplého hnízdečka z pokrývek. Už mi klesala víčka, když jsem si vzpomněla. Dominga Salvadorová.
Souhlasila s tím, že se se mnou setká dnes v sedm. Povídejte mi něco o schůzce u snídaně. Vyprostila jsem se zpod deky a chvíli jen seděla na okraji postele. V bytě vládl naprostý klid. Jediným zvukem bylo tlumené hučení klimatizace. Ticho jako na pohřbu.


Vstala jsem, hlavou mi vířily myšlenky na zkrvavené plyšové medvídky.
O patnáct minut později jsem byla oblečená. Vždycky se sprchuji po příchodu z práce bez ohledu na to, jak pozdě to je. Nedokázala bych vystát představu, že jdu do postele, do krásně čistého povlečení, umatlaná od zaschlé kuřecí krve. Někdy je to kozí krev, ale častěji kuřecí.
Co se týče oblečení, udělala jsem kompromis, abych ukázala úctu, a zároveň se nerozpustila v horku. Bylo by to jednoduché, kdybych ovšem neměla v úmyslu mít s sebou zbraň. Řekněte, že jsem paranoidní, ale nevycházím bez ní z bytu.
Vybledlé džíny, ponožky a tenisky - to byla snadná volba. K tomu dozadu k pasu pouzdro Uncle Mike's na vnitřní stranu kalhot s devítkou firestar. Firestar je záložní kousek, který vlastním kromě Browningu Hi-Power. Browning je příliš neskladný na to, aby se vešel do vnitřního pouzdra, ale Firestar sedí bezvadně.
Teď už potřebuju jenom tričko, které by skrylo pistoli, ale nechalo ji volnou, abych ji mohla vytáhnout a střílet. Obtížnější, než jak to zní. Nakonec jsem se rozhodla pro krátký vršek, které mi sahal sotva k pasu. Otočila jsem se před zrcadlem.
Zbraň zůstane schovaná, pokud se nezapomenu a nezvednu ruce příliš vysoko. Blůzka byla naneštěstí světlounce růžová. Co mě posedlo, že jsem si něco takového koupila, to si vážně nevzpomínám. Možná to byl dárek? Doufám. Představa, že jsem ve vážně utratila peníze za něco růžového, byla nesnesitelná.
Ještě jsem vůbec nerozhrnula závěsy. Celý byt se topil v šeru. Mám zvlášť objednané velmi těžké závěsy. Se sluncem se setkávám zřídka a nijak zvlášť mi neschází. Rozsvítila jsem světlo nad akváriem. Skaláry vypluly k hladině, otvírají zpomaleně tlamičky, žebrají.
Rybičky odpovídají mé představě o domácích zvířatech. Nemusíte s nimi chodit na procházku, uklízet po nich, ani je hlídat. Občas vyčistíte akvárium, nakrmíte je a je jim úplně šumafuk, kolik hodin pracujete přes čas.
Bytem zavanula vůně silné právě vařené kávy Mr. Coffee. Seděla jsem v kuchyni u stolu pro dva a srkala horkou černou kolumbijskou klasiku. Čerstvá zrnka, přímo z mrazáku, semletá na místě. Káva se jinak pít nedá. Ačkoli v nouzi nepohrdnu jakoukoliv, k níž se dostanu.
Zazvonil zvonek u dveří. Trhla jsem sebou a rozlila kávu po stole. Já a nervózní? Nechala jsem Firestar na kuchyňském stole, místo abych ji brala s sebou ke dveřím. Vidíte, vůbec nejsem paranoidní. Jen velmi, velmi opatrná.
Podívala jsem se kukátkem a otevřela. Na prahu stál Manny Rodriguez. Je asi o pět centimetrů vyšší než já, uhlově černé vlasy má prokvetlé šedou a bílou. Husté prameny rámují úzkou tvář s černým knírem. Je mu dvaapadesát a měla bych ho jako krytí v nebezpečných situacích raději než kohokoli jiného ze známých. S jedinou výjimkou.
Potřásli jsme si rukama, vždycky to tak děláme. Jeho stisk je pevný, dlaň suchá. Zašklebil se na mě, ukázal bělostné zuby ve snědé tváři. "Cítím kafe."
Oplatila jsem mu škleb. "Vždyť víš, že to je to jediné, co snídám." Vešel dovnitř a já za ním zamkla dveře. Síla zvyku.
"Rosita si myslí, že se o sebe nestaráš." Téměř dokonale napodobil vyčítavý hlas své ženy, která má ještě silnější mexický přízvuk než on sám: "Je tak hubená, pořádně nejí. Chudák Anita, nemá manžela, dokonce ani přítele."
Zakřenil se.
"Rosita zní přesně jako moje nevlastní matka. Judith umírá starostmi, že ze mě bude stará panna."
"Kolik že ti je? Čtyřiadvacet?"
"Mhm."
Jen zavrtěl hlavou. "Někdy ženám vážně nerozumím."
Teď jsem byla na řadě já, abych se zakřenila. "A já jsem co? Sekaná játra?"
"Anito, ty víš, že jsem neměl na mysli…"
"Já vím, jsem jeden z chlapců. Chápu."
"V práci jsi lepší než kdokoliv z našich chlapců."
"Posaď se. A nech mě, ať ti naleju do krku trochu kafe, než se zase budeš cítit ve své kůži."
"Děláš zbytečně problémy. Vždyť víš, co jsem chtěl říct." Upřeně se na mě zadíval svýma hlubokýma hnědýma očima, ve tváři vážný výraz.
Usmála jsem se. "Ano, vím, cos chtěl říct."
Vybrala jsem jeden ze zhruba tuctu hrnků ve skříňce. Mé oblíbené hrníčky visí na rozvětveném věšáčku na lince.
Manny se usadil, upíjel kávu a díval se na hrnek. Byl červený a stálo na něm černě napsáno: "Jsem chladnokrevná mrcha, ale jsem v tom dobrá." Zasmál se, až mu kafe nateklo do nosu.
Já usrkávala kávu z hrníčku zdobeného střapatými malými tučňáčky. Nikdy to nepřiznám, ale je to můj oblíbený hrníček.
"Proč si svůj hrnek s tučňáky nevezmeš do práce?" zeptal se Manny.
Bertův poslední geniální nápad byl, abychom všichni měli v práci své osobní hrnečky. Měl za to, že to dodá kanceláři na útulnosti. Přinesla jsem si šedivý hrníček s šedivým nápisem: "Je to špinavá práce a já ji mám udělat." Bert mě přiměl, abych si hrnek odnesla domů.
"Ráda Berta provokuju."
"Takže budeš i nadále nosit nepřijatelné hrnečky."
Usmála jsem se. "Mhm."
Potřásl hlavou.
"Vážně si cením toho, že se mnou jdeš za Domingou."
Pokrčil rameny. "Nemůžu tě přece nechat jít za tou ďábelskou ženou samotnou, ne?"
Zamračila jsem se nad tou charakteristikou. Nebo to byla urážka? "Tak nazývá Domingu tvoje manželka, ne ty."
Pohlédl na pistoli, dosud ležící na stole. "Ale čistě pro jistotu si s sebou bereš zbraň."
Zadívala jsem se na něj přes okraj hrnku. "Čistě pro jistotu."
"Jestli dojde na to, že bychom se měli prostřílet ven, tak už bude pozdě. Všude tam jsou její osobní strážci."
"Nemám v úmyslu nikoho zastřelit. Prostě jí položíme pár otázek. Toť vše."
Ušklíbl se. "Por favor, Seňora Salvador, neoživila jste náhodou nedávno vraždící zombii?"
"Nech toho, Manny. Já vím, že je to trapné."
"Trapné?" Zavrtěl hlavou. "Prý trapné. Jestli naštveš Domingu Salvadorovou, tak to bude setsakra horší než trapné."
"Nemusíš jít se mnou."
"Požádala jsi o krytí mne." Usmál se tím úsměvem plným zářivých zubů, který projasnil celý jeho obličej. "Nepožádala jsi Charlese nebo Jamisona. Zavolala jsi mne, Anito, a to je ta největší poklona, jakou můžeš složit starému muži."
"Nejsi starý muž." A myslela jsem to vážně.
"Moje žena mi neustále říká něco jiného. Rosita mi zakázala chodit s tebou na lov upírů, ale nemůže omezit moje aktivity spojené se zombiemi. Alespoň zatím ne."
Překvapení se mi muselo zračit ve tváři, protože dodal:
"Vím, že s tebou před dvěma lety mluvila, když jsem byl v nemocnici."
"Málem jsi umřel."
"A kolik ty jsi měla zlámaných kostí?"
"Rositina žádost byla rozumná, Manny. Musíš myslet na své čtyři děti."
"A jsem příliš starý na lovení upírů." V jeho hlase zazněla ironie, téměř hořkost.
"Ty nikdy nebudeš příliš starý."
"Hezká představa." Dopil kávu. "Měli bychom jít. Nechci nechat Seňoru čekat."
"Chraň Bůh."
"Amen," uzavřel.
Dívala jsem se na něj, když oplachoval hrnek v dřezu. "Víš něco, o čem jsi mi neřekl?"
"Ne," odtušil.
Vypláchla jsem svůj vlastní hrneček, aniž bych ho spustila z očí. Cítila jsem, že se podezřívavě mračím. "Manny?"
"Čestné mexikánské, o ničem nevím."
"Tak co se děje?"
"Víš, že jsem vyznával vaudunské náboženství, než mě Rosita přiměla konvertovat k čistému křesťanství."
"Ano. A co?"
"Dominga Salvadorová nebyla jen moje kněžka, ale i moje milenka."
Po několik úderů srdce jsem na něj zírala. "Děláš si srandu?"
Tvářil se velice vážně. "O něčem takovém bych nežertoval."
Pokrčila jsem rameny. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak si lidé volí partnery. "Proto jsi mi mohl sjednat schůzku s ní tak rychle."
Přikývl.
"Proč jsi mi to neřekl dřív?"
"Protože by ses tam možná pokusila proplížit beze mne."
"A to by bylo tak špatné?"
Jen se na mě díval, v hnědých očích měl nesmírnou vážnost. "Možná."
Sebrala jsem pistoli ze stolu a uložila ji do pouzdra za kalhoty. Osm kulek. Do browningu se jich vejde čtrnáct. Ale buďme realisti - pokud bych potřebovala víc než osm kulek, jsem mrtvá. A Manny zrovna tak.
"Do hajzlu," zašeptala jsem.
"Co?"
"Cítím se, jako bych šla navštívit bubáka."
Manny pokýval hlavou. "To není špatné přirovnání."
Skvěle. Prostě kurňa zatraceně skvěle. Proč tohle dělám? Myslí mi prokmitla vzpomínka na zkrvaveného medvídka z pokojíčku Benjamina Reynoldse. Dobrá, vím, proč to dělám. Pokud je i ta nejmenší naděje, že ten chlapeček je pořád naživu, šla bych do horoucích pekel - kdybych měla nějakou šanci odtamtud zase vyjít. Nic z toho jsem neřekla nahlas. Nechtěla jsem vědět, jestli horoucí peklo náhodou také není dobré přirovnání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama