Rozesmátá mrtvola - 6. kapitola

14. listopadu 2018 v 13:54 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
6. kapitola
Schody do sklepa byly strmé, tvořené dřevěnými laťkami. Cítila jsem, jak se schodiště chvěje, když jsme po něm dusali dolů. Nebylo to právě uklidňující. Jasné denní světlo padalo do naprosté temnoty. Zdálo se, jako by selhávalo a bledlo, jako by nemělo žádnou moc na tomhle místě podobném jeskyni. Zastavila jsem se na šedavém okraji světla a zadívala se dolů do místnosti plné noční tmy. Nerozeznávala jsem ani Domingu a Mannyho. Museli přece jít těsně přede mnou, nebo ne?
Osobní strážce Enzo vyčkával za mými zády jako trpělivá hora. Neudělal nejmenší gesto, aby mne popohnal. Takže je to moje rozhodnutí? Můžu si prostě sbalit saky paky a jít domů?
"Manny," zavolala jsem.
Z dálky přilétla odpověď - z příliš velké dálky. Možná to je jen akustický klam prostoru. A nebo taky ne. "Tady jsem, Anito."
Namáhala jsem oči, abych viděla, odkud hlas přichází, ale nic nebylo vidět. Udělala jsem dva kroky dál dolů do inkoustově černé tmy a zastavila se, jako bych narazila do zdi. Byl tu cítit vlhký kamenitý zápach většiny sklepů, ale pod ním ještě jakýsi další - zatuchlý, nakyslý, nasládlý. Téměř nepopsatelný pach mrtvých těl. Tady, na začátku schodů, byl slabý. Vsadím se, že po cestě dolů bude čím dál tím silnější.
Moje babička byla vaudunská kněžka. Její humfo, svatyně, nepáchla po mrtvolách. Rozdíl mezi dobrem a zlem není ve vúdú zdaleka tak jasně určený jako u Wiccy, křesťanství nebo satanismu. Přesto tu je. A Dominga Salvadorová stojí na špatné straně oné hranice. Věděla jsem to, když jsem sem šla. Stejně mi to pořád vadilo.
Babička Flores mi říkala, že jsem nekromantka. Bylo to víc než být kněžkou vúdú, a zároveň méně. Mám pochopení pro mrtvé, pro všechny mrtvé. Je těžké být vaudunská nekromantka a nepřejít ke zlu. Příliš velké pokušení, říkala babička. Podporovala mě v křesťanské víře. Podporovala otce, aby přerušil veškeré kontakty s její stranou rodiny. Podporovala to z lásky ke mně a ze strachu o mou duši.
A teď jdu dolů po schodech přímo do tlamy pokušení. Co by tomu babička Flores řekla? Pravděpodobně by řekla: Jdi domů. Což je dobrá rada. Strachem stažený žaludek mi říkal totéž.
Rozsvítilo se. Zamrkala jsem na schodiště. Jediná slabá žárovka u paty schodů se zdála jasná jako hvězda. Dominga a Manny stáli přímo pod žárovkou a dívali se nahoru na mě.
Světlo. Proč se hned cítím lépe? Hloupé, ale pravdivé. Enzo za námi zabouchl dveře. Stíny byly temné, ale dole, v úzké cihlové chodbě se houpaly další holé žárovky.
Už jsem byla skoro na konci schodů. Sladký nakyslý zápach zesílil. Snažila jsem se dýchat pusou, ale pach mi jen zanášel krk a horní patro. Pach hnijícího masa mi ulpíval na jazyku.
Dominga nás vedla mezi úzkými zdmi. Na stěnách byly pravidelné záplaty. Místa, která vypadala, jako by je někdo zacementoval. Přes cement byla nanesena barva, ale v pravidelných intervalech tam bývaly dveře, místnosti. Proč by je někdo zazdíval? Proč by zacementoval dveře? Co za nimi je?
Přejela jsem konečky prstů po hrubém cementu. Povrch byl nerovný a chladný. Barva nepříliš stará. V tomhle vlhku by jinak už určitě odprýskala. Jenže neodprýskala. Co je za těmihle zahrazenými dveřmi?
Kůže mě začala svědit přesně mezi lopatkami. Potlačila jsem nutkání ohlédnout se dozadu na Enza. Vsadila bych se, že se chová slušně. Že zastřelení je ten poslední z mých problémů.
Vzduch byl vlhký a chladný. Nejhlubší místo sklepení. Byly tu troje dveře, které byly opravdovými dveřmi: dvoje vpravo a jedny nalevo. Jedny dveře měly zářivě nový visací zámek. Když jsme procházeli kolem, uslyšela jsem je zapraskat, jako by se o ně opřelo cosi obrovského.
Zastavila jsem se. "Co je tam?"
Enzo se zastavil, když jsem tak učinila já. Dominga a Manny zahnuli za roh a my jsme osaměli. Dotkla jsem se dveří. Dřevo zaúpělo, zaharašilo v pantech. Jako by se o ně otírala gigantická kočka. Zpod prahu se vyvalil zápach. Zakuckala jsem se a zacouvala. Puch mi ulpěl v puse a v krku. Křečovitě jsem polkla a cítila ho až do žaludku.
Bytost za dveřmi vydala mňoukavý zvuk. Nedokázala jsem rozlišit, zda je to hlas lidský nebo zvířecí. Ať to bylo cokoliv, bylo to větší než člověk. A bylo to mrtvé. Naprosto dokonale mrtvé.
Zakryla jsem si nos a ústa levačkou. Pravou jsem si nechala volnou, čistě pro jistotu. Pro případ, že by se ten tvor prolomil ven. Kulky proti oživlým mrtvým. Věděla jsem, že je to k ničemu, ale pistole mě stejně uklidňovala. Přinejhorším bych mohla zastřelit Enza. Ale nějak jsem věděla, že kdyby se ta bytost harašící dveřmi dostala ven, Enzo by byl ve stejném nebezpečí jako já.
"Už musíme jít dál," poznamenal.
Z jeho tváře jsem nedokázala nic vyčíst. Mohli jsme stejně dobře kráčet po ulici k obchodu na rohu. Zdál se zcela lhostejný a já ho za to vážně nenáviděla. Když jsem vyděšená já, tak by, pro Boha živého, měli být všichni ostatní vyděšení také.
Pohlédla jsem na dveře po levici, o nichž jsem předpokládala, že nebudou zamčené. Musela jsem to vědět. Trhnutím jsem je otevřela. Místnost měla tak jeden na dva a půl metru, jako cela. Cementová podlaha a nabílené zdi byly čisté a prázdné. Opravdu to vypadalo jako cela čekající na dalšího obyvatele. Enzo dveře zabouchl. Neprala jsem se s ním. Nestálo to za to. Jestli mám jít do střetu jeden proti jednomu s někým, kdo je o víc než pětačtyřicet kilo těžší, tak si dobře rozmyslím, jak daleko zajdu. Prázdná místnost za to nestojí.
Enzo se opřel o dveře. V nevlídném světle žárovek se mu na tváři leskl pot. "Nezkoušejte otevírat žádné další dveře, seňorito. Mohlo by to dopadnout velice špatně."
Přikývla jsem. "Jistě. Žádný problém." Prázdná místnost a on se potí. Je dobře vědět, že ho taky něco vyděsí. Ale proč tenhle pokoj a ne ten s tím mňoukajícím zápachem? Nemám tušení.
"Musíme dohnat Seňoru." Udělal ladné gesto jako vrchní číšník, který mě uvádí k židli. Šla jsem, kam mi ukázal. Kam jinam taky?
Chodba ústila do rozlehlé obdélníkové místnosti vymalované stejnou křiklavě bílou jako předtím cela. Nabílená podlaha byla pokrytá nádhernými černými a červenými obrazci. Verve, tak se jim říká. Symboly nakreslené ve vúdú svatyni k přivolání loa, vaudunských bohů.
Znaky působily jako zdi lemující cestu. Vedly k oltáři. Pokud jste sešli ze stezky, poškodili jste všechny ty pečlivě zformované symboly. Nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo špatné. Pravidlo tři sta šedesát devět pro zacházení s neznámými druhy magie: máte-li pochybnosti, nechte to být.
Nechala jsem to být.
Z konce sálu zářila světla svíček. Jasné hřejivé světlo tančilo po místnosti a přinášelo mezi bílé stěny teplo a světlo. Dominga stála uprostřed světla a bělosti a vyzařovalo z ní zlo. Nenašla jsem pro to žádné jiné slovo. Ona není jen špatná, ona je zlá. Zlo kolem ní tvořilo auru jako kapalná hmatatelná temnota. Usmívající se stařenka byla pryč. Teď byla bytostí moci.
Manny ustoupil stranou. Díval se na ni. Letmo zalétl pohledem ke mně. V očích mu byla vidět velká část bělma. Oltář stál přímo za vzpřímenými Dominžinými zády. Z jeho vrchu se kupila mrtvá zvířata až na zem, kde vytvářela hromadu. Kuřata, psi, selátko, dvě kůzlata. Kousky srsti a zaschlé krve, které jsem nedokázala identifikovat. Oltář vypadal jako fontána, z jejíhož středu vytékal líný a hustý proud mrtvol.
Obětiny byly čerstvé. Žádný pach rozkladu. Upíraly se na mě skelné oči kůzlete. Nesnáším zabíjení kůzlat. Vždycky se mi zdají o tolik chytřejší než kuřata. Nebo si možná jen myslím, že jsou roztomilejší.
Napravo od oltáře stála vysoká žena. Téměř černá pleť se jí leskla ve světle svíček, jako by byla vyřezána z nějakého těžkého lesklého dřeva. Vlasy měla krátké a upravené, spadaly jí na ramena. Široké lícní kosti, plné rty, bezchybné líčení. Měla na sobě dlouhé hedvábné šaty, jasně šarlatové, v barvě čerstvé krve. Hodily se jí ke rtěnce.
Nalevo od oltáře stála zombie. Kdysi to byla žena. Dlouhé světlehnědé vlasy jí spadaly téměř až k pasu. Někdo jí je česal tak dlouho, až se leskly. Byly tou jedinou věcí, která na té mrtvole vypadala živá. Kůže získala šedavou barvu. Smrštila se kolem kostí jako seschlý obal. Pod tenkou hnijící kůží se pohybovaly provázkovité scvrklé svaly. Nos téměř neměla, působil jako napůl dokončený. Purpurové šaty volně visely a třepotaly se na kostnatých ostatcích.
Dokonce tu byl i pokus o líčení. Sice bez rtěnky, protože rty byly svrasklé, ale vytřeštěné oči lemoval náznak světle fialových očních stínů. Velmi ztěžka jsem polkla a obrátila se, abych viděla na první ženu.
Byla to zombie. Jedna z nejzachovalejších a nejživěji vyhlížejících, jaké jsem kdy viděla, ale bez ohledu na to, jak přitažlivě vypadala, byla mrtvá. Ta žena - ta zombie - mi oplácela pohled. V jejích dokonalých hnědých očích bylo cosi, co si žádná zombie dlouho neudrží. Vzpomínky na to, kdo a co byly, mizí během několika dní, někdy i hodin. Ale tahle zombie měla strach. Strach se zračil jako jasná ostrá bolest v jejích očích. Zombie nemívají takové oči.
Ohlédla jsem se zpět na rozloženou zombii a zjistila, že i ona se na mě dívá. Vytřeštěné oči se na mě upíraly. Protože přišla o většinu svalů, které drží oči v důlcích, její mimika nebyla zdaleka tak dobrá, ale podařilo se jí to. Podařilo se jí mít strach. Do hajzlu.
Dominga přikývla a Enzo mi naznačil, abych postoupila dál do kruhu. Nechtěla jsem tam jít.
"O co tady sakra jde, Domingo?"
Usmála se, téměř se zasmála. "Nejsem zvyklá na takovou hrubost."
"Tak si zvykej."
Enzo mi vydechl za krk. Snažila jsem se ho ignorovat. Pravačku jsem měla nedbale blízko pistole, aniž by to vypadalo, jako že sahám pro zbrani. Nebylo to zrovna snadné. Když saháte po pistoli, většinou to vypadá, jako že saháte po pistoli. Přesto se zdálo, že si toho nikdo nevšiml. Bodík pro nás.
"Co jsi udělala s těmi dvěma zombiemi?"
"Prohlédni si je sama, chica. Jestli jsi tak mocná, jak se říká, odpovíš si na svou otázku."
"A jestli se mi to nepovede zjistit?" zeptala jsem se.
Usmála se, ale oči měla neproniknutelné a černé jako žralok. "Pak nejsi tak mocná, jak se říká."
"Je tohle ta zkouška?"
"Možná."
Povzdechla jsem si. Vúdú lady chce zjistit, jak drsná opravdu jsem. Proč? Možná to nemá důvod. Možná že je to jenom sadistická mocichtivá kurva. Jo, tomu jsem ochotna věřit. Ale na druhou stranu, možná tohle divadýlko má nějaký účel. Pokud ano, tak pořád nevím, jaký.
Podívala jsem se na Mannyho. Sotva znatelně pokrčil rameny. Ani on neví, o co tu jde. Nádhera.
Nebaví mě hrát Dominžiny hry, zvlášť když neznám pravidla. Zombie se na mě pořád dívaly. V jejich očích cosi bylo… Strach… A něco horšího - naděje. Do hajzlu. Zombie nemají naději. Nemají nic. Jsou mrtvé. Tyhle nebyly mrtvé. Musím to vědět. A budu jen doufat, že to nebyla zvědavost, co tu oživovatelku zabilo.
Opatrně jsem prošla kolem Domingy, koutkem oka jsem ji sledovala. Enzo zůstal vzadu a zahradil cestu mezi symboly. Jak tam stál, vypadal velký a pevný, ale mohla bych se přes něj dostat, kdybych to opravdu nutně potřebovala. Dostatečně nutně na to, abych ho zabila. Doufala jsem, že až zas tak nutně to potřebovat nebudu.
Hnijící zombie na mne shlížela. Byla vysoká skoro metr osmdesát. Zpod rudých šatů vykukovaly kostnaté nohy. Vysoká štíhlá žena, pravděpodobně kdysi velmi krásná. Vytřeštěné oči se pohnuly v téměř holých důlcích. Ozval se vlhký mlaskavý zvuk.
Když jsem ten zvuk slyšela poprvé, zvracela jsem. Zvuk očních bulv pohybujících se ve hnijících důlcích. Ale to bylo před čtyřmi lety, když to pro mě bylo nové. Kvůli rozkládajícímu se masu už necouvám ani nezvrátím. V zásadě ne.
Ty oči byly světle hnědé s výrazným nádechem do zelena. Obklopovala ji vůně nějakého drahého parfému. Sypká a jemná, sladká a květinová, jako byste měli v nose pudr. Nakrčila jsem nos, vůně se mi lepila na horní patro. Až příště ucítím tenhle jemný drahý parfém, vzpomenu si na hnijící maso. Ale co, stejně voní jako něco příliš drahého na to, abych si to mohla dovolit.
Dívala se na mne. Ona, ne to, ale ona. V očích se jí dosud zračila osobnost. Většinu zombií označuji jako "to", protože to sedí. Mohou vystoupit z hrobu a vypadat velmi živě, ale tak to nezůstane. Začnou se rozkládat. Nejdřív osobnost a inteligence, pak následuje tělo. Vždycky v tomto pořadí. Bůh není dostatečně krutý, aby kohokoliv nutil být při vědomí, zatímco jeho tělo hnije. V tomhle případě se něco děsivě zvrtlo.
Obešla jsem Domingu Salvadorovu. Držela jsem se z jejího dosahu, aniž jsem mohla říct proč. Neměla zbraň, tím jsem si byla téměř jistá. Nebezpečí, které představovala, nemělo nic společného s noži nebo pistolemi. Prostě jsem nechtěla, aby se mě dotkla, byť omylem.
Zombie vpravo byla dokonalá. Ani známka rozkladu. Výraz v očích pozorný, živý. Bůh nám pomoz. Mohla by jít kamkoliv a všichni by si mysleli, že je to člověk. Jak jsem poznala, že není naživu? Nejsem si jistá. Neměla žádný z typických příznaků, ale poznám mrtvého, když ho cítím. Přesto… Hleděla jsem na druhou ženu. Její půvabná snědá tvář byla obrácena ke mně. Z očí jí křičel strach.
Ať už je to jakákoliv moc, co mi umožňuje povolávat mrtvé z hrobu, tak teď mi říkala, že tohle je zombie, ale moje oči to nedokázaly rozeznat. Bylo to úžasné. Jestli Dominga dokáže oživovat takovéhle zombie, tak by mě porazila s jednou rukou za zády.
Já musím čekat tři dny, než oživím tělo. Dá to duši dostatek času to místo opustit. Duše obvykle chvíli poletují kolem. Tři dny je průměr. Pokud je duše stále přítomna, tak z hrobu nepovolám ani ň. Našly se teorie o tom, že pokud by oživovatel při povolávání dokázal zachovat duši nedotčenou, získali bychom vzkříšení. Vždyť to znáte, opravdické vzkříšení, jako v případě Ježíše a Lazara. Nevěřila jsem tomu. Nebo možná jen znám svá omezení.
Vzhlížela jsem k zombii a věděla, co je jinak. Duše je stále přítomna. V obou tělech je stále ještě duše. Jak? Jak to prokristapána udělala?
"Duše. V tělech zůstaly duše." V hlase mi zaznělo znechucení, které jsem cítila. Proč bych se měla namáhat ho skrýt?
"Velmi dobře, chica."
Přešla jsem nalevo, nespouštěla jsem Enza z očí. "Jak jste do dokázala?"
"Chytila jsem duši v okamžiku, kdy opouštěla tělo."
Zavrtěla jsem hlavou. "To nic nevysvětluje."
"To nevíš, jak chytit duši do lahve?"
Duše v lahvi? Dělá si srandu? Ne, nedělá. "Ne, nevím." Když jsem to říkala, snažila jsem se, aby to neznělo povýšeně.
"Mohla bych tě toho tolik naučit, Anito."
"Ne, děkuji. Chytila jste jejich duše, pak jste oživila těla a dala duše zpátky." Jen jsem hádala, ale znělo to správně.
"Velmi, velmi dobře. Přesně tak." Dívala se na mě tak upřeně, až mi to bylo nepříjemné. Vrývala si mě do paměti svýma prázdnýma černýma očima.
"Ale proč druhá zombie hnije? Teorie říká, že s nedotčenou duší se tělo nerozkládá?"
"Už to není teorie. Já jsem ji dokázala."
Sledovala jsem ohnilou mrtvolu a ona opětovala pohled. "Tak proč se tahle rozkládá a tamhleta ne?" Prostě dvě nekromantky krafající o práci. Poslyš, oživuješ zombie jenom za novoluní?
"Duši lze do těla vložit a pak ji znovu odstranit. Tak často, jak se mi zachce."
Zírala jsem na Domingu Salvadorovou. Zírala jsem na ni a snažila se, aby mi nepoklesla čelist, abych nedala najevo ani záblesk počínající hrůzy. Měla by radost z toho, že mě šokovala. Nechtěla jsem, aby mým prostřednictvím získala jakékoli potěšení.
"Nechte mě, ať si vyzkouším své pochopení problému," pronesla jsem hlasem výkonného učedníka. "Vložila jste duši do těla a ono se nerozkládalo. Pak jste duši opět vyňala, udělala z těla obyčejnou zombii, a ta se rozkládá."
"Přesně tak."
"Pak jste vrátila duši zpátky do hnijící mrtvoly a zombie byla opět při smyslech a naživu. Proces rozpadu ustane, když se duše vrátí zpět?"
"Ano."
Do hajzlu. "Takže můžete tamhletu zombii udržet přesně takto rozloženou navěky?"
"Ano."
Do hajzlu na druhou a na třetí. "A tahle?" Tentokrát jsem ukázala, jako bych dělala přednášku.
"Spousta lidí by za ni dobře zaplatila."
"Okamžíček. Chcete ji prodat jako sexuální otrokyni?"
"Možná."
"Ale…" Ta představa byla příliš strašná. Je to zombie, což znamená, že nemusí jíst ani spát ani nic. Můžete ji mít ve skříni a vyndávat ji ven jako hračku. Dokonale poslušná otrokyně.
"Jsou stejně poslušné jako obyčejné zombie, nebo jim duše ponechává svobodnou vůli?"
"Zdají se být velmi poslušné."
"Možná z vás jen mají strach."
Usmála se. "Možná."
"Nemůžete prostě držet duši uvězněnou navždycky."
"To nemohu."
"Duše musí odejít."
"Do vašeho křesťanského nebe nebo pekla?"
"Ano," odtušila jsem.
"Byly to zkažené ženy, chica. Jejich vlastní rodiny mi je předaly. Zaplatily mi, abych je potrestala."
"Vy jste za tohle vzala peníze?"
"Je nelegální zahrávat si s mrtvými těly bez svolení rodiny."
Nevím, jestli měla v úmyslu mě poděsit. Možná ne. Ale tou jedinou větou mi dala najevo, že to, co dělá, je naprosto legální. Mrtví nemají žádná práva. To je důvod, proč potřebujeme zákony na ochranu zombií. Do hajzlu.
"Nikdo si nezaslouží strávit věčnost zavřený v mrtvém těle," namítla jsem.
"Mohly bychom to provést se zločinci odsouzenými k smrti, chica. Mohli by po smrti posloužit společnosti."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, je to špatné."
"Stvořila jsem nehnijící zombii, chica. Oživovatelé, tak si tuším říkáte, po tom tajemství pátrali léta. Já ho znám a lidé za ně zaplatí."
"Je to špatné. Možná toho moc nevím o vúdú, ale i mezi vašimi lidmi je to považováno za špatné. Jak můžete věznit duši a nedovolit jí odejít a připojit se k loa?"
Pokrčila rameny a povzdechla si. Najednou vypadala unaveně. "Doufala jsem, chica, že bys mi pomohla. Kdybychom pracovaly obě, mohly bychom vytvořit víc zombií mnohem rychleji. Byly bychom nepředstavitelně bohaté."
"Pak jste se obrátila na nesprávné děvče."
"To vidím. Doufala jsem, že bys to nepovažovala za přečin, protože nejsi vaudun."
"Křesťan, buddhista, muslim nebo kdokoliv, Domingo, nikdo si nebude myslet, že je to správné."
"Možná, možná ne. Neuškodí se zeptat."
Letmo jsem pohlédla na rozloženou zombii. "Alespoň vysvoboďte svůj první experiment z utrpení."
Dominga se podívala na zombii. "Je to působivá ukázka, ne?"
"Stvořila jste nehnijící zombii, skvělé. Nebuďte sadistická."
"Myslíš si, že jsem krutá?"
"Jo."
"Manueli, jsem snad krutá?"
Když Manny odpovídal, díval se na mě. Očima se mi snažil něco sdělit. Nedokázala jsem poznat co. "Ano, Seňoro, jste krutá."
Znovu se po něm ohlédla, v pohybu těla i ve tváři měla překvapení. "Opravdu si myslíš, že jsem krutá, Manueli? Tvá milovaná amante?"
Pomalu přikývl. "Ano."
"Před pár lety jsi nesoudil tak rychle, Manueli. Nejednou jsi pro mne zabil bílé kůzle."
Obrátila jsem se k Mannymu. Bylo to jako ten okamžik ve filmu, kdy se hlavní postava o někom něco dozví. Měla by tu být hudba a různé úhly pohledu kamery, když se dozvíte, že váš nejlepší přítel se účastnil lidské oběti. Nejednou, říkala. Nejednou.
"Manny?" Znělo to jako ochraptělé zašeptání. Tohle pro mě bylo horší než zombie. Do pekel s cizími lidmi. Tohle je Manny a nemůže to být pravda.
"Manny?" zopakovala jsem. Nepodíval se na mě. Špatné znamení.
"Tys to nevěděla, chica? Tvůj Manny ti neřekl o své minulosti?"
"Zmlkni," sykla jsem.
"Byl mým nejdražším pomocníkem. Udělal by pro mě cokoliv."
"Zmlkni!" zaječela jsem na ni. Zarazila se, tvář se jí stáhla vztekem. Enzo udělal dva kroky k oltáři. "Nech toho." Nebyla jsem si jista, komu to říkám. "Chci to slyšet od něj, ne od tebe."
V obličeji měla stále vztek. Enzo se nade mnou tyčil jako lavina, která se chystá utrhnout. Dominga jedinkrát ostře přikývla. "Tak se ho sama zeptej, chica."
"Manny, říká pravdu? Přinášel jsi lidské oběti?" Můj hlas zněl normálně. Neměl by. Žaludek jsem měla tak zkroucený, až to bolelo. Už jsem se nebála, alespoň Domingy ne. Pravda… Bála jsem se pravdy.
Vzhlédl. Do obličeje mu padaly vlasy a rámovaly jeho oči. V těch očích bylo tolik bolesti. Téměř jsem ustoupila.
"Je to pravda, že ano?" Bylo mi chladno. "Odpověz mi, ksakru." Znělo to obyčejně, klidně.
"Ano," řekl.
"Ano, přinášel jsi lidské oběti?"
Vztekle se na mě podíval, zuřivost mu pomohla pohlédnout mi do očí. "Ano, ano!"
Teď jsem to byla já, kdo uhnul pohledem. "Bože, Manny, jak jsi jen mohl?" Teď jsem nemluvila normálně, ale velmi tlumeně. Kdybych nevěděla, že to tak není, řekla bych, že to zní, jako bych byla na pokraji pláče.
"Bylo to skoro před dvaceti lety, Anito. Byl jsem vaudun a nekromant. Věřil jsem. Miloval jsem Seňoru. Myslel jsem si, že ji miluji."
Zírala jsem na něj. Z jeho výrazu se mi stahovalo hrdlo. "Manny, k čertu."
Neodpověděl. Jen tam stál a vypadal bídně. A já nemohla uvést v soulad dva obrazy. Manny Rodriguez a někdo, kdo rituálně zabije bezrohé kůzle. V téhle věci mě naučil rozlišit dobro od zla. Odmítal udělat tolik věcí. Věcí, které nebyly ani z poloviny tak strašné jako tohle. Nedávalo mi to smysl.
Zavrtěla jsem hlavou. "Tím se právě teď nemůžu zabývat." Slyšela jsem se, jak to říkám nahlas, aniž jsem to měla v úmyslu. "Dobrá, shodila jste svou malou atomovku, Seňoro Salvadorová. Řekla jste, že nám pomůžete, pokud projdu zkouškou. Prošla jsem?" Máte-li pochybnosti, soustřeďte se vždy jen na jednu pohromu.
"Chtěla jsem ti nabídnout možnost pomoci mi v mém novém obchodním podniku."
"Obě víme, že to neudělám."
"Škoda, Anito. S výcvikem by ses mi mohla vyrovnat."
Být jako ona, až vyrostu. Děkuji, nechci. "Každopádně díky, ale jsem spokojená tam, kde jsem."
Zalétla pohledem k Mannymu, pak zpátky ke mně. "Spokojená?"
"Manny a já si to vyřídíme, Seňoro. Pomůžete mi?"
"Pokud ti pomohu, aniž bys ty nějak pomohla mně, budeš mi dlužit službičku."
Nechtěla jsem jí dlužit službičku. "Raději bych vyměnila informace."
"Co bys ty mohla vědět, co by stálo za veškeré úsilí, které vložím do lovu té tvé vraždící zombie?"
Chvíli jsem o tom přemýšlela. "Vím, že právě teď se připravuje legislativa ohledně zombií. Zombie budou brzy mít práva, budou existovat zákony, které je ochrání." Doufám, že to opravdu bude brzy. Netřeba jí říkat, že celý legislativní proces je ještě v počátcích.
"Takže musím rychle prodat pár nehnijících zombií dřív, než to bude nelegální."
"Myslím, že nelegálnost vás příliš netrápí. Lidská oběť je taky ilegální."
Věnovala mi drobný úsměv. "Už takové věci nedělám, Anito. Vzdala jsem se všech špatností."
Tomu nevěřím a ona ví, že tomu nevěřím. Usmála se poněkud širším úsměvem. "Když mě Manuel opustil, zanechala jsem temných praktik. Bez jeho pobízení jsem se stala ctihodnou bokar."
Lže, ale nemám, jak jí to dokázat. A to ví také. "Dala jsem vám cenné informace. Pomůžete mi?"
Blahosklonně přikývla. "Budu hledat mezi svými následovníky, zda někdo něco neví o tvé vraždící zombii." Měla jsem pocit, že se mi v tichosti vysmívá.
"Manny, pomůže nám?"
"Pokud Seňora řekne, že něco udělá, pak se tak stane. V tomto směruje velmi dobrá."
"Vašeho vraha najdu, pokud to má cokoliv do činění s vaudunským vyznáním."
"Výborně." Neřekla jsem děkuji, protože mi to přišlo nepatřičné. Chtěla jsem jí říct, že je kurva, a střelit ji mezi oči, ale to bych taky musela zastřelit Enza. A jak bych to vysvětlovala policii? Neporušila žádné zákony. Ksakru.
"Nepředpokládám, že kdybych apelovala na vaše lepší já, tak byste zapomněla na tenhle šílený záměr využít nové vylepšené zombie jako otroky?"
Usmála se. "Chica, chica. Získám větší bohatství, než tobě se kdy snilo. Můžeš odmítnout se ke mně přidat, ale nemůžeš mě zastavit."
"Nevsázejte na to," odtušila jsem.
"Co uděláš? Půjdeš s tím na policii? Neporušuji žádný zákon. Jediný způsob, jak mě zastavit, je mě zabít." Když to říkala, dívala se přímo na mě.
"Nepokoušejte!"
Manny stanul vedle mě. "Ne, Anito, nevyzývej ji ke střetu."
Byla jsem na něj taky svým způsobem naštvaná, tak co. "Zastavím vás, Seňoro Salvadorová, ať to stojí, co to stojí."
"Použij proti mně magii smrti, Anito, a budeš to ty, kdo zemře."
Nerozeznám magii smrti od frijoles. Pokrčila jsem rameny. "Měla jsem na mysli něco poněkud přízemnějšího, jako například kulku."
Enzo přiřazoval k oltáři a vyrazil zaujmout místo mezi svou šéfkou a mnou. Dominga ho zastavila. "Ne, Enzo, ona je dnes ráno jen naštvaná a šokovaná." Její oči se mi stále vysmívaly. "Neví nic o hlubší magii. Nemůže mi ublížit a je příliš morálně nadřazená na to, aby se dopustila chladnokrevné vraždy."
Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. Nemůžu ji střelit mezi oči, rozhodně ne, pokud mě nebude ohrožovat. Pohlédla jsem na čekající zombie, trpělivé jako mrtvé, ale pod tou nekonečnou trpělivostí byl strach, naděje a… Bože, hranice mezi životem a smrtí se stále tenčí.
"Alespoň nech spočinout svůj první experiment. Dokázala jsi, že můžeš mnohokrát vyjmout a zase vložit duši do těla. Nenech ji, ať se na to dívá."
"Ale Anito, já už pro ni mám kupce."
"Ježíšikriste, snad ne… Bože… nekrofil."
"Ti, kdo milují mrtvé víc, než ty nebo já kdy budeme, jsou ochotni zaplatit obrovské sumy za takové, jako je ona."
Možná bych ji prostě mohla zastřelit. "Jsi chladnokrevná amorální děvka."
"A ty, chica, se potřebuješ naučit úctě ke starším."
"Úctu si musíš zasloužit."
"Myslím, Anito Blakeová, že si budeš muset zapamatovat, proč se lidé bojí tmy. Dohlédnu na to, aby tvé okno brzy někdo navštívil. Jedné temné noci, až budeš tvrdě spát ve své teplé bezpečné posteli. Něco zlého se ti připlíží do pokoje. Získám si tvou úctu, pokud chceš, aby to bylo takhle."
Měla bych mít strach, ale neměla jsem. Byla jsem vzteklá a chtěla jsem jít domů. "Můžeš přinutit lidi, aby se tě báli, Seňoro, ale nemůžeš je přinutit, aby k tobě měli úctu."
"Uvidíme, Anito. Zavolej mi, až obdržíš můj dárek. Bude to brzy."
"Pomůžeš mi i tak najít vraždící zombii?"
"Řekla jsem, že to udělám, tak se také stane."
"Dobrá," prohlásila jsem. "Můžeme teď jít?"
Mávla na Enza, aby stanul po jejím boku. "Rozhodně utíkej ven, na sluneční světlo, kde můžeš být statečná."
Přešla jsem k cestičce. Manny se držel u mě. Dávali jsme si záležet, abychom se nepodívali jeden na druhého. Měli jsme spoustu práce se sledováním Seňory a jejích mazlíčků. Zastavila jsem se právě na začátku stezky. Manny se lehce dotkl mé paže, jako by věděl, co se chystám říct. Nevšímala jsem si ho.
"Možná nejsem ochotná tě chladnokrevně zabít, ale ubliž mi jakkoliv a jednoho jasného slunného dne do tebe vpálím kulku."
"Výhružky tě nezachrání, chica."
Sladce jsem se usmála. "Ani tebe ne, ty mrcho."
Obličej se jí stáhl zuřivostí. Usmála jsem se od ucha k uchu.
"Nemyslí to tak, Seňoro," vložil se do řeči Manny. "Nezabije vás."
"Je to pravda, chica?" Její hlas zněl jako hluboké zavrčení, příjemné, a zároveň děsivé.
Věnovala jsem Mannymu krátký nasupený pohled. Byla to dobrá výhrůžka a vůbec se mi nelíbilo, že jí někdo ubírá na síle zdravým rozumem nebo pravdou. "Řekla jsem, že tě střelím. Neřekla jsem, že tě zabiju. Nebo ano?"
"Ne, neřekla."
Manny mě popadl za paži a začal mě pozpátku tahat ke schodům. Tahal mě za levou ruku a pravačku mi nechal volnou pro použití pistole. Čistě pro jistotu.
Dominga se ani nehnula. Její černé vzteklé oči se na mě upíraly, dokud jsme nezahnuli za roh. Manny mě odtáhl do chodby se zacementovanými dveřmi. Vytrhla jsem se mu. Po dobu jediného úderu srdce jsme se dívali jeden na druhého.
"Co je za těmi dveřmi?" zeptala jsem se.
"Nevím."
Pochybnosti se mi musely mihnout ve tváři, protože dodal: "Bůh je mi svědkem, Anito, nevím. Takhle to před dvaceti lety nebylo."
Jen jsem se na něj dívala, jako by pohled mohl něco změnit. Přála jsem si, aby si bývala Dominga Salvadorová nechala Mannyho tajemství pro sebe. Nechtěla jsem to vědět.
"Anito, musíme se odtud dostat. Hned." Žárovka nad našimi hlavami zhasla, jako by ji někdo sfoukl. Oba jsme vzhlédli. Nebylo nic vidět. Na pažích mi naskočila husí kůže. Žárovka kousek před námi zeslábla, pak se zablikáním zhasla.
Manny má pravdu. Musíme okamžitě zmizet. Vyrazila jsem klusem ke schodům. Manny se mě držel. Dveře s nablýskaným visacím zámkem harašily a duněly, jako by se cosi zkoušelo dostat ven.
Další žárovka se zábleskem zhasla. Temnota nám chňapala po kotnících. Když jsme se dostali ke schodům, už jsme běželi tryskem. Zbývaly dvě žárovky.
Poslední světlo zmizelo, když jsme byli na půl cesty nahoru. Svět zčernal. Strnula jsem na schodech neochotná se hnout, když nic nevidím. Mannyho ruka zavadila o mou, ale neviděla jsem ho. Temnota byla naprostá. Mohla bych si sáhnout na oční bulvy, aniž bych viděla své prsty. Popadli jsme se za ruce a drželi se. Jeho ruka není o mnoho větší než moje. Byla hřejivá a známá a zatraceně uklidňující.
Zapraskání dřeva zaznělo ve tmě hlasitě jako výstřel z brokovnice. Schodištní šachtu naplnil pach hnijícího masa. "Do hajzlu!" To slovo se vracelo ozvěnou a odráželo se v černotě. Přála jsem si, abych ho nebyla vyslovila. Cosi obrovského se protáhlo do chodby. Nemůže to být tak velké jak to zní. Vydalo se to nahoru po schodech s vlhkými šoupavými zvuky. Nebo to alespoň tak znělo.
Vypotácela jsem se o dva schody výš. Manny nepotřeboval žádné pobízení. Potácel se tmou a zvuky dole si pospíšily. Světlo pode dveřmi bylo tak jasné, že téměř bolelo. Manny rozrazil dveře, slunce mi žhnulo přímo do očí. Na okamžik jsme byli oba oslepeni.
Cosi za námi zavřísklo, chyceno na okraji slunečního světla. Ten výkřik byl skoro lidský. Začala jsem se otáčet, abych se podívala. Manny zabouchl dveře. Zavrtěla jsem hlavou. "Nechceš to vidět. Nechci to vidět."
Měl pravdu. Tak proč jsem měla nutkání dveře prudce otevřít a dívat se dolů do tmy, dokud neuvidím cosi bledého a beztvarého? Kvílející noční můru. Hleděla jsem na zavřené dveře a nechala to být.
"Myslíš, že to vyrazí za námi?" zeptala jsem se.
"Na denní světlo?"
"Jo."
"Pochybuju. Pojďme pryč, než to zjistíme."
Souhlasila jsem. Srpnové slunce proudilo do obývacího pokoje. Bylo hřejivé a skutečné. Výkřik, temnota, zombie, to všechno se zdálo na denním světle nepatřičné. Věci, na které narazíte po ránu. Neznělo to úplně správně.
Pomalu a klidně jsem otevřela zamřížované dveře. Já a panikařit? Ale naslouchala jsem tak pozorně, že jsem slyšela krev hučet v uších. Naslouchala jsem šouravým zvukům pronásledovatele. Nic.
Antonio stál pořád venku na stráži. Měli bychom ho varovat, že se nám možná za patami žene Lovecraftovská zrůda?
"Zašukali jste si tou zombií tam dole?" zeptal se Antonio.
Tak tolik k varování pro starého Tonyho.
Manny ho ignoroval.
"Běž do prdele," opáčila jsem já.
"Heh!" vydal ze sebe.
Pokračovala jsem dolů po schodech od vstupu. Manny šel se mnou. Antonio nevytáhl pistoli a nezastřelil nás. Den se nám lepší.
Holčička na tříkolce se zastavila u Mannyho auta. Dívala se na mě, když jsem nastupovala do dveří pro spolujezdce. Opětovala jsem pohled jejích obrovských hnědých očí. Tvář měla do tmava opálenou. Nemohlo jí být víc než pět.
Manny se usadil na místo řidiče. Zařadil rychlost a vyrazil. Já a ta dívenka jsme hleděly jedna na druhou. Těsně než jsme zahnuli za roh, začala jezdit zase nahoru a dolů po chodníku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama