Rozesmátá mrtvola - 7. kapitola

14. listopadu 2018 v 13:55 | fitymi |  Anita Blake (2): Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamilton
7. kapitola
Klimatizace vháněla do auta studený vzduch. Manny jel ulicemi obytné čtvrti. Většina příjezdových cest k domům byla prázdná. Lidé byli v práci. Na dvorcích si hrály malé děti. Několik maminek na zápraží. Neviděla jsem nikoho z tatínků, že by byl doma s dětmi. Věci se mění, ale ne až tolik. Mezi námi se prodlužovalo ticho. Nebylo to uklidňující ticho.
Manny na mě pokradmu pohlédl koutkem oka.
Sesula jsem se na sedadle spolujezdce, bezpečnostní pás se mi zaryl do těla a překryl pistoli. "Takže," začala jsem, "ty jsi přinášel lidské oběti."
Myslím, že sebou trhl. "Chceš, abych lhal?"
"Ne, nechci to vědět. Chci žít v požehnané nevědomosti."
"Takhle to nefunguje, Anito."


"Asi ne." Upravila jsem si pás, aby nešel přes pistoli. Hm, pohodlí. Kdyby bylo tak snadné napravit i všechno ostatní. "Co s tím budeme dělat?"
"S tím, že to víš?" zeptal se. Znovu na mě letmo pohlédl, když to říkal. Přikývla jsem.
"Ty nebudeš zuřit a vztekat se? Neřekneš mi, jaký jsem zlem prolezlý bastard?"
"Nevidím v tom příliš smyslu."
Zadíval se na mě tentokrát o trošku déle. "Díky."
"Neřekla jsem, že je to v pořádku, Manny. Jen na tebe nebudu ječet. Rozhodně ne teď."
Předjel velké bílé auto plné snědých výrostků. Měli v autě puštěné stereo tak hlasitě, až mi drkotaly zuby. Řidič měl takovou tu plochou tvář s vysokými lícními kostmi, přímo z aztéckého reliéfu. Naše oči se setkaly, jak jsme přejížděli kolem nich. Naznačil polibek a ostatní se hurónsky rozchechtali.
Odolala jsem pokušení ukázat jim vztyčený prostředníček. Netřeba parchantíky povzbuzovat.
Zabočili doprava, my pokračovali rovně. Uf.
Manny zastavil za dvěma auty na semaforech. Těsně za křižovatkou byla odbočka na Čtyřicátou Východní. Pojedeme Dvěstěsedmdesátou nahoru do Olive, a pak už jen kousek k mému bytu. Chybí nám pětačtyřicet minut do hodiny cestovního času. Obvykle to není problém. Dneska jsem ale chtěla od Mannyho pryč. Potřebovala jsem čas, abych to strávila. Abych se rozhodla, co vlastně cítím.
"Řekni něco, Anito, prosím."
"Při Bohu Všemohoucím, Manny, nevím, co bych řekla." Pravda, snažme se mezi přáteli držet pravdy. Jasně.
"Znám tě čtyři roky, Manny. Jsi dobrý člověk. Miluješ svou ženu, svoje děti. Zachránil jsi mi život. Já zachránila život tobě. Myslela jsem si, že tě znám."
"Nezměnil jsem se."
"Ano." Podívala jsem se na něj. "Změnil. Manny Rodriguez by nikdy, za žádných okolností, neprovedl lidskou oběť."
"Bylo to před dvaceti lety."
"Vražda nemá promlčecí dobu."
"Půjdeš s tím na policajty?" Řekl to velice tiše.
Na semaforu blikla zelená. Počkali jsme, až bude volno, a vmísili se do ranního provozu. Byl tak hustý, jak nejvíc to je v St. Louis možné. Není to sice naprostý zásek ve stylu L. A., ale styl jízdy brzda-plyn mi pořád celkem leze na nervy. Obzvlášť dnes ráno.
"Nemám žádné důkazy. Jen slovo Domingy Salvadorové. A ji bych zrovna spolehlivým svědkem nenazvala."
"A kdybys měla důkazy?"
"Netlač na mě, Manny." Dívala jsem se z okénka. Vedle nás jsem viděla stříbrnou mazdu se sklopenou střechou. Řidič byl bělovlasý muž, měl okázalou čepičku a závodnické rukavice. Krize středního věku.
"Ví o tom Rosita?" zeptala jsem se.
"Podezírá mě, ale jistě to neví."
"Nechce vědět."
"Asi ne." Obrátil se a pohlédl na mě.
Červený náklaďák ford byl skoro před námi. "Manny!" zaječela jsem.
Dupl na brzdy a jenom bezpečností pás mě zachránil, jinak bych políbila palubní desku.
"Prokrista, Manny, hleď si řízení!"
Několik vteřin se soustředil na provoz na silnici, pak znovu promluvil, tentokrát se na mě nepodíval: "Řekneš to Rositě?"
Okamžik jsem o tom přemýšlela. Zavrtěla jsem hlavou, pak mi došlo, že to nevidí, a prohlásila: "Myslím že ne. Nevědomost je v tomhle případě požehnání, Manny. Pochybuji, že by se s tím tvá žena dokázala vyrovnat."
"Opustila by mě a vzala by děti k sobě."
Věřila jsem tomu. Rosita je velmi zbožná osoba. Všechna přikázání brala velice vážně.
"Už teď si myslí, že ohrožuji svou nesmrtelnou duši tím, že oživuji mrtvé," dodal Manny.
"Neměla nejmenší problém, dokud papež nepohrozil exkomunikací všech oživovatelů, pokud nepřestanou povolávat mrtvé z hrobu."
"Církev je pro Rositu velmi důležitá."
"Pro mě taky, ale já jsem teď spokojená malá anglikánka. Přestoupila jsem k jiné církvi."
"Není to tak jednoduché."
Nebylo. To jsem věděla. Ale koukněte, člověk dělá, co může, nebo co musí. "Můžeš mi vysvětlit, proč by ses dopustil lidské oběti? Myslím tím něco, co by mi dávalo smysl?"
"Ne," odtušil. Přesunul se do jiného pruhu. Zdálo se, že ten jede o něco rychleji. Zpomalil okamžitě, jak jsme do něj přejeli. Murphyho zákony silničního provozu.
"Ani se nepokusíš mi to vysvětlit?"
"Je to neobhajitelné, Anito. Žiju s tím, co jsem udělal. Nemůžu udělat nic víc."
Na tom něco bylo. "Tohle prostě změní můj náhled na tebe, Manny."
"V jakém směru?"
"Ještě nevím." Upřímnost. Pokud budeme velmi opatrní, můžeme být jeden k druhému dosud upřímní. "Je tu ještě něco, co bych měla vědět? Něco, co by mohla Dominga později vytáhnout?"
Zavrtěl hlavou. "Nic horšího."
"Dobrá," kývla jsem.
"Dobrá. To je všechno? Žádné vyptávání?"
"Ne teď a možná nikdy." Najednou jsem byla hrozně unavená. Bylo 9:23 ráno a já se potřebovala prospat. Jsem emocionálně vyčerpaná. "Nevím, co si o tom mám myslet, Manny. Nevím, jak to změní naše přátelství, naše pracovní vztahy nebo jestli je to změní vůbec. Myslím, že ano. Ksakru, fakt nevím."
"Dobře. Pojďme se bavit o něčem, v čem nemáme takový zmatek."
"A to je co?"
"Seňora ti pošle do okna něco nepříjemného, přesně jak řekla."
"To mi došlo."
"Proč jsi jí vyhrožovala?"
"Nemám ji ráda."
"Nádhera, prostě nádhera. Proč mě to jenom nenapadlo?"
"Zastavím ji, Manny. Přišlo mi, že by to měla vědět."
"Nikdy nedávej špatňákům náskok, Anito. To jsem tě přece učil."
"Taky jsi mě učil, že lidská oběť je vražda."
"To bolelo," zamumlal.
"Ano, bolelo."
"Musíš být připravena, Anito. Něco za tebou pošle. Myslím, že jen proto, aby tě vyděsila, ne aby ti doopravdy ublížila."
"Protože jsi mě přiměl přiznat, že ji nemíním zabít."
"Ne, proto, že nevěří, že bys ji zabila. Zaujaly ji tvé schopnosti. Myslím, že tě raději získá na svou stranu, než aby tě zabila."
"Chce mě jako součást své továrny na výrobu zombií."
"Ano."
"Ani náhodou."
"Seňora není zvyklá na to, že by jí lidé říkali ne, Anito."
"To je její problém, ne můj."
Pohlédl na mě, pak zpátky na silnici. "Postará se, aby to byl tvůj problém."
"Poradím si."
"Neměla bys být tak sebejistá."
"Nejsem. Ale co chceš, abych dělala? Zhroutila se v slzách? Až - jestli vůbec - se mi něco smrdutého připlazí do bytu, tak si s tím poradím."
"Se Seňorou si neporadíš. Je mocnější, než si vůbec umíš představit."
"Vyděsila mě, Manny. Udělala na mě patřičný dojem. Jestli pošle něco, co nezvládnu, budu utíkat. Dobře?"
"Ne. Ty o tom nic nevíš, ty o tom prostě nic nevíš."
"Slyšela jsem tu bytost na chodbě. Cítila jsem ji. Mám strach, ale ona je jen člověk, Manny. Žádné čáry máry ji nezachrání před kulkou."
"Kulka ji možná vyřadí, ale nesejme."
"Co tím chceš říct?"
"Kdyby dostala zásah, řekněme do hlavy nebo do srdce, a zdála se mrtvá, zacházel bych s ní jako s upírem. Hlavu a srdce pryč. Tělo spálit." Podíval se na mě tak nějak úkosem.
Neodpověděla jsem. Bavili jsme se tu o zabití Domingy Salvadorové. Chytá duše a vrací je zpátky do mrtvých těl. To je zrůdnost. Pravděpodobně na mě zaútočí jako první. Domů se mi připlíží nějaká nadpřirozená lahůdka. Je zlá a zaútočí na mě první. Byla by to vražda, kdybych ji přepadla? Jo. Udělala bych to tak jako tak? Nechala jsem tu myšlenku pomalu získat tvar. Převalovala jsem ji v mysli jako bonbon, vychutnávala si tu představu. Jo, to bych mohla.
Měla bych se cítit mizerně, že jsem bez mrknutí oka schopna plánovat vraždu, ať už z jakéhokoli důvodu. Necítila jsem se mizerně. Bylo svým způsobem uklidňující vědět, že pokud na mě bude tlačit, tak ji to můžu oplatit. Kdo jsem já, abych hodila kamenem po Mannym za jeho dvacet let staré zločiny? Vskutku, kdo jsem já?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama