Zrozena o půlnoci - 10. kapitola

21. listopadu 2018 v 17:07 | fitymi |  Zrozena o půlnoci (ZOP) - C. C. Hunter
10. kapitola


"Haló," odpověděla váhavě, v srdci se jí usadila zase

ta známá bolest a znovu si uvědomila, jak jí Trey

chybí. I když po té, co ho viděla na tom večírku s jinou

holkou, si myslela, že už to dávno překonala.

"Kylie?" Jeho hluboký hlas v ní vyvolal další vlnu

emocí. Jakmile si ho představila před sebou, stáhlo

se jí hrdlo touhou po něm, kterou se ale ze všech sil

snažila zaplašit. Stále však viděla jeho zářivé zelené

oči, když se spolu líbali. "Ano?"



"Tady je Trey."

"Já vím," odpověděla a přivřela oči. "Proč mi

voláš?"

"Copak k tomu musím mít nějaký důvod?"

Musíš, když spíš s jinou holkou, pomyslela si Kylie.

"Už spolu nechodíme, Treyi."

"A možná je to chyba," ozvalo se ze sluchátka.

"Od toho večírku na tebe nemůžu přestat myslet."

Jo, tenkrát v noci, když jsi tu holku dostal do postele,

jsi určitě nemyslel na mě, pomyslela si s jistotou

Kylie. Ale měli jste kliku, protože jste odešli patnáct

minut před tím, než přišel ten polda. Takže když

jsem seděla na policejní stanici a čekala na mámu,

možná sis zrovna užíval s tou novou kočičkou, honilo

se jí hlavou.

"Sára mi říkala, že jsi na celé léto v nějakém kempu,"

ozval se znovu Trey, když Kylie nic neříkala.

"Říkala něco o tom, že tě tam poslala tvoje máma,

když si tě musela po tom mejdanu vyzvednout na

fízlárně."

"Jo," hlesla Kylie a uvědomila si, že to není tak

úplně pravda. Ale Treyovi rozhodně nemohla vykládat,

proč tu ve skutečnosti je. Nemohla mu prozradit

vůbec nic. Když jí to celé došlo, napadlo ji, kolika

lidem okolo sebe bude muset lhát. Najednou

pochopila, že matka si vlastně vůbec nevymýšlela,

když tvrdila, že doktorka Dayová ji přesvědčila, že

pro Kylii bude tenhle tábor tím nejlepším řešením.

Možná, že se jí matka nechtěla tak hrozně zbavit,

jak si Kylie nejdřív myslela. Tohle poznání jí sice

trochu vylepšilo náladu, ale bolest v hrudi stejně neustávala.

Netoužila po ničem jiném, než se vrátit domů

a promluvit si s matkou i otcem. Oba jí najednou

chyběli. Odkašlala si, aby si pročistila hrdlo, v němž

se jí vytvořil chuchvalec. Slzy smutku jí zalily oči.

"Můžete telefonovat?" zeptal se Trey a jeho hlas ji

okamžitě vrátil do reality a rozptýlil myšlenky, kterých

měla najednou plnou hlavu.

Telefonovat? Kylii ani nenapadalo, že by to neměli

dovoleno. "Myslím, že ano. Nikdo nic neříkal."

Ale zatím nečetla táborový řád, který by měl viset

v každém srubu. Ale nebyla to její chyba, že se do

srubu ještě nedostala.

Rozhlédla se okolo, jestli náhodou neuvidí někoho

také telefonovat, a zaregistrovala dva s telefonem

u ucha a dva, kteří psali textové zprávy. Jeden

z nich byl Jonathon, ten kluk s piercingem. Stál

o kousek dál ještě se dvěma dalšími chlapci a vedle

nich byla skupinka kluků a holek oblečená v gotickém

stylu.

Kylie také koutkem oka zahlédla Lucase Parkera.

Netelefonoval, ale něco vykládal skupince dívek,

které na něj zbožně koukaly a vypadaly, jako by byly

jeho fanynkami. Zrovna se smál něčemu, co zřejmě

jedna z nich řekla. Kylie si všimla, jak mu ostatní

dívky visí na rtech a hltají každé jeho slovo a skoro

omdlívají. Jen se smějte a omdlívejte, pomyslela si
Kylie. Stejně se na vás vybodne.

"Příští týden jedu do Fallen na fotbalové soustředění,"

ozval se Trey a vytrhl tím Kylii z myšlenek.

"Myslel jsem, že bychom mohli... možná bychom

k sobě zase našli cestu. Měli bychom si o všem promluvit.

Chybíš mi, Kylie."

"Myslela jsem, že teď chodíš s tou holkou, jak se

jmenuje... se Shannon."

"No... vlastně jsem s ní ani nechodil. Už se ani

nevídáme. Neměl jsem si s ní vůbec začínat."

Ale vsadím se, žes s ní dělal tu noc jiné věci. Zabolelo

ji, když si znovu představila, jakým způsobem

na něm ta dívka visela tenkrát na večírku.

"Kylie, slib mi, že si aspoň promluvíme," žadonil

Trey. "Prosím, opravdu mi moc chybíš."

Kylie si těžce povzdechla. "Nevím, jestli vůbec

můžu... chci říct, že ještě nevím, jak to tady na tom

táboře chodí."

"Myslím, že naše tábory jsou kousek od sebe, takže

se budeme moct někde sejít."

Zavřela oči a pomyslela si, že by bylo fajn vidět

se s Treyem. Být s někým, o kom ví, že není cvok.

A zvlášť s Treyem, který jí vždycky byl oporou, když

to potřebovala. A to byl taky důvod, proč jí rozchod

s ním tak zlomil srdce.

"Nemůžu ti teď nic slíbit. Až zjistím, jak to tu všechno

funguje, pak se ti třeba ozvu." Kylie se zadívala do

dálky.

Do místnosti vešla Holiday se Sky. "Oběd je připraven,"

oznámila Sky. "Takže teď necháme ty, co jsou tu

poprvé, aby se najedli první. A pak se pustíme do

představování."

Představování? Pomyšlení na to, že bude muset

o sobě mluvit před takovou hordou lidí, jí nahánělo

strach.

Kylie zahlédla Dereka, který se otočil a podíval se

na ni, jako by chtěl zjistit, jestli si může do fronty

stoupnout k ní. Kylii se ta představa líbila. Rozhodně

bude lepší, když ho bude mít po boku, než aby tam

stála sama.

"Musím už jít, Treyi," řekla do telefonu.

"Ale Kylie

Ta ale už hovor zamáčkla. Neudělala to ve zlém

úmyslu, ale představa, že se teď asi Trey cítí trochu

odmítnutý, se jí líbila. Aspoň vidíš, jaké to je, pomyslela

si.

Derek se postavil a zamával na ni. Jo, Derek je
rozhodně vyšší než Trey, usoudila. Zamířila k němu

a snažila se usmívat, když se k nim připojila Della.

Všichni tři zamířili k frontě na jídlo. Po chvíli se ale

Della připojila ke gotičce z autobusu a pustily se do

řeči.

Derek se podíval na Kylii a zeptal se. "To byl

přítel?"

"Co?"

"No, to jak jsi telefonovala..."

"Aha," Kylie potřásla hlavou. "Ne, to byl bývalý

přítel." A pak si najednou vzpomněla, jak se na ni několik

kluků a holek podívalo, když se Della zeptala,

kdo vlastně je. Naklonila se blíž k Derekovi. "Slyšíš

snad moje telefonní hovory?" A pak se ještě tišším

hlasem zeptala: "Můžou mě snad slyšet i ostatní?"

"Neslyšel jsem tě. Jen jsem tě sledoval... a vypozoroval

jsem to z tvých výrazů." Ale stejně ji upozornil:

"Ale dávej si pozor, někteří z nich můžou mít

fakt dobrý sluch."

"A ty ne?" Kylie doufala, že jí Derek konečně prozradí

to, co chtěla vědět. Že jí konečně řekne, co je

vlastně zač.

"Já ne," odpověděl a oba se posunuli ve frontě

o krok dopředu. Rukou jí zavadil o rameno a Kylie

nevěděla, jestli má ucuknout, nebo se naopak k němu

přitisknout. Skutečnost, že nebyl studený, ji potěšila.

A když se znovu dotkl její ruky, najednou měla

uklidňující pocit, že je v bezpečí.

"Tak co jsi vlastně ty, Dereku?" zeptala se, ale pak

litovala, že tu otázku vyslovila. Nebylo od ní fér ptát

se na věci, na něž ona sama nechtěla odpovídat. "Ale

jestli nechceš, nemusíš mi odpovídat."

Zastyděla se za svou zvědavost a zaposlouchala se

do brebentění ostatních ve frontě. Na rozdíl od chvil,

kdy v davu převažovalo naprosté ticho v očekávání

odpovědi na otázku, kdo vlastně Kylie je, všude kolem

ní se teď ozývalo tiché klábosení. Když by se

hodně snažila, možná by přesvědčila sebe samu, že

je mezi úplně normálními teenagery.

A v tu chvíli si uvědomila, že už se téměř smířila

se skutečností.

V uších jí zněl něčí smích a ječivý hlas dívek. Měla

by se soustředit na normální myšlenky, ale pořád se

nemohla zbavit toho zvláštního pocitu. Pocitu, že ví,

že nikdo z těchhle lidí okolo ní není normální.

Dokonce ani ona.

Tahle myšlenka v ní vyvolala paniku a přemýšlela,

jak se jí podaří něco dostat do žaludku.

"Jsem napůl nymfa," zazněl Derekův hlas blízko

jejího ucha. Jeho dech v ní vyvolal lehké šimrání kolem

žaludku. Ne takové šimrání, co vyvolává strach,

bylo to něco jiného. Snažila se odsunout své pocity

stranou a soustředila se na to, co jí Derek právě řekl.

Nymfa? Kylie se snažila vzpomenout si, kde tohle

už slyšela. Vytanulo jí na mysli, že nymfa je vlastně

jiný výraz pro vílu. Holiday jí na sebe prozradila, že

je víla. A naznačila jí, že ona sama by také mohla být

vílou. Možná...

Zadívala se Derekovi do očí. Hlasem, který byl

sotva slyšitelný, se ho zeptala: "A vidíš... vidíš

duchy?"

"Duchy ?" Překvapeně se na ni zadíval, jako by je jí

otázka byla šílená. Ale jak by mohla být šílená,

když...

Najednou Kylie podvědomě ucítila někoho za

sebou a tok jejích myšlenek se zastavil. Srdce s e jí

prudce rozbušilo a bála se, že za ní stojí její voják.

Ale ten podivný chlad, který ji vždy ovanul, když se

voják objevil, teď nepociťovala. Viděla, jak se Derek

dívá přes její rameno. Přikývl.

Kylie se otočila a dech se jí zastavil, když zjistila,

že se dívá přímo do světle modrých očí Lucase Parkera.

"Myslím, žes tohle ztratila." Jeho hlas jí připomínal

hlas rozhlasového reportéra - hluboký a dunivý,

což ho dělalo jedinečným. Ta barva hlasu ho dělala

starším, než ve skutečnosti byl.

Přinutila se na něj nezírat a podívala se mu na ruce,

v nichž držel peněženku, kterou jí dala babička

k minulým Vánocům.

Kylie se podívala na stůl, kde nechala kabelku.

Stála tam tak, jak ji tam zanechala. Jak se tedy Lucas

mohl dostat k její peněžence?

Vzala si ji od něj a bojovala s nutkáním podívat se,

jestli tam stále má matčinu kreditní kartu. Matka by

se zbláznila, kdyby ji ztratila.

Váhala, co by vlastně měla udělat, zda mu poděkovat,

nebo se ho raději zeptat, jak se její peněženka

dostala do jeho rukou. Ale protože Kylie se vždycky

chovala slušně, chtěla zamumlat ta dvě slova děkuju
ti, ale nemohla je vyslovit nahlas.

Pořád musela myslet na to, jestli š iji Lucas pamatuje.

Nemohla si nevšimnout, jak ji jeho modré oči

propalovaly, stejně jako před lety. Nebyli kamarádi,

ale krátce vedle sebe jejich rodiny bydlely. Lucas

dokonce ani nechodil do její třídy. Ale měli stejnou

cestu domů ze školy a Lucas šel vždy s ní. Uvědomila

si, jak se tenkrát na ty cesty ze školy těšila. Byla to

vždycky nejlepší část dne. Od prvního okamžiku,

kdy ho viděla jet na kole, ji záhadným způsobem

fascinoval.

A pak si naprosto jasně vzpomněla, kdy ho viděla

naposledy. Pocit okouzlení zmizel a zanechal po sobě

jen ledový chlad strachu.

Tenkrát seděla na houpačce a na rukou chovala kotě

- kotě, které dostala od rodičů, protože její kočka

jednou v noci někam zmizela. Za plotem se objevila

Lucasova hlava a modré oči si ji zkoumavě prohlížely.

Kotě najednou začalo syčet a škrábat a snažilo se

utéct. Lucas ji pozoroval a pak řekl: "Dej pozor na to,

abys měla kotě přes noc doma. Protože to, co se stalo

tvé kočce, se stane znovu."

Tenkrát hned běžela s křikem za matkou. Ten večer

si šli rodiče promluvit s rodiči Lucase.

Neřekli jí, co se tenkrát stalo, ale vzpomněla si, že

otec vypadal hodně rozzlobeně, když se vrátili z návštěvy.

Ale ať už si řekli cokoli, Lucas a jeho rodiče

se druhý den odstěhovali.

"Tak vítej tady na táboře," řekl Lucas a jeho hluboký

hlas byl prosycen sarkasmem. Pak se otočil

a odešel.

Ach, bože. Ta poslední věc, kterou teď potřebovala,

bylo nadělat si tu z lidí nepřátele. Z lidí, pro něž

může být součástí jejich potravního řetězce. A zejména

z jednoho, o němž věděla, že je schopen čehokoli.

Vždyť koneckonců už jednou jí zabil kočku

a stejně tak ohrožoval i to malé kotě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama