Zrozena o půlnoci - 11. kapitola 1/2

21. listopadu 2018 v 17:25 | fitymi |  Zrozena o půlnoci (ZOP) - C. C. Hunter

11. kapitola 1/2

Představování během oběda bylo přesně tak nepříjemné,

jak Kylie předpokládala. Každý řekla své

jméno a "kdo" vlastně je, ale když přišla řada na ni,

tak pronesla jen své jméno. Místnost se hned naplnila

dusivým tichem očekávání. Na pomoc jí přišla

Holiday, jež vstala a vysvětlila, že původ Kyliiny

síly se zatím pořád zkoumá a že její nesnadná čitelnost

není záměrná, ale je důsledkem jejích schopností.



No prima, jestli si až doteď někdo myslel, že jsem

největší cvok ze všech, tak jim to teď vedoucí tábora

s naprostou jistotou potvrdila, pomyslela si Kylie.

Myslela jsem si, že mi Holiday pomůže, ale tohle

jsem taky mohla vysvětlit sama. Je štěstí, že se mně

předtím podařilo sníst aspoň polovinu krůtího sendviče,

protože po takhle trapném okamžiku už do sebe

nedostanu ani sousto.

A do tohohle ostudného ticha zazvonil Kylii telefon.

Na displeji zářilo matčino čísla, a Kylie hovor

nepřijala. Poslední věc, kterou by si přála, bylo mluvit

s matkou zrovna v této společnosti, kde by ji

všichni poslouchali.

Jakmile oficiální zahajovací oběd skončil, Kylie

vyhledala Holiday, aby si od ní vzala táborový řád.

Večeře byla naplánována na šestou hodinu a do té

doby měli všichni volné odpoledne. Během něj měli

možnost poznat se navzájem, seznámit se se spolubydlícími

a prohlédnout si sruby, v nichž byli ubytováni.

Kylie však místo toho strávila celé čtyři hodiny

o samotě, probírala se myšlenkami a pocity. Posadila

se na postel a rozhlédla se po pokoji. Ne, že by si

stěžovala. Už jen to, že měla pokoj sama pro sebe, ji

uspokojovalo. Obávala se totiž, že zase bude v noci

trpět těmi děsivými sny, a v tom případě samotu

oceňovala. Doufala jen, že stěny jsou dostatečně silné,

aby ztlumily zvuky, které máma nazývala "vřískot,

při němž tuhne krev". Doma totiž tak silné zdi

nebyly.

Kylie si nervózně kousala spodní ret a znovu se jí

honilo hlavou, jak jí tohle matka mohla udělat. Poslat

ji sem, mezi tolik lidí, a to jen týden po tom, co

sama prohlásila, že by neměla nikdy spát u Sáry,

protože by bylo nepříjemné, kdyby se někdo dozvěděl

o jejích nočních můrách.

Setřásla myšlenky na matku a znovu se rozhlédla

po pokoji. To odpoledne by neměla promarnit. Měla

by si vybalit věci, zavolat matce, Ledové královně,

a pokusit se sehnat Sáru, která se zatím neozvala ani

neposlala žádnou další zprávu. Měla by si přečíst táborový

řád... a měla by nechat věcem volný průběh

a vyplakat se nad situací, do níž se ne vlastní vinou

dostala.

Ten pláč by jí zatraceně pomohl.

Šestnáct let se snažila zjistit, kdo vlastně je.

Vždycky měla pocit, že ví, co má dělat a kam má jít.

Myslela si, že je obyčejná šestnáctiletá dívka, která

má před sebou dlouhou budoucnost. Ale teprve

dneska jí Holiday otevřela oči a Kylie s hrůzou zjistila,

jak moc se mýlila. Že není tou, kterou si myslela,

že je, ale co hůř, že neví, kdo vlastně je.

To je krize identity, pomyslela si.

Telefon znovu zazvonil. Podívala se na volajícího

a zjistila, že je to otec.

Otec, který ji opustil

Otec, který ji nepřijel ani vyzvednout na policejní

stanici.

Otec, který ji ani nenavštívil, než byla poslána na

tenhle tábor.

Otec, který ji asi vůbec nemiloval tak, jak si myslela,

že ji miluje.

Otec, kterého navzdory tomu všemu Kylie postrádala

celým svým srdcem.

A jestli si všichni myslí, že je tatínkova holka, tak

ať. Vždyť je to jenom na chvilku. Dřív nebo později

ho taky přestane milovat, tak jako on přestal milovat

ji. Nebo ne?

Hrdlo se jí stáhlo bolestí. Pokušení zvednout telefon

a prosit ho, aby si ji sem přijel vyzvednout, bylo

tak silné, že raději hodila telefon na postel. Poslouchala

vyzvánění a věděla, že kdyby ho zvedla, určitě

by otci vykládala o nadpřirozených bytostech a že

ona je jednou z nich... a jak se znovu setkala s Lucasem,

který aspiroval na kariéru masového vraha.

Udržet tajemství před matkou jí vždycky připadalo

mnohem jednodušší. Protože ona svá tajemství také

nesdělovala. Ale mlčet před otcem byl... pěkně

tvrdý oříšek.

Takže místo aby zvedla telefon, strčila si hlavu

pod polštář a nechala slzy volně stékat po tvářích

a vsakovat se do prostěradla. Když někdo zaklepal

na dveře, stále ještě měla na tvářích stopy po slzách.

Než si rozmyslela, co by měla udělat, dveře se otevřely

a dovnitř nakoukla něčí hlava. "Jsi vzhůru?"

A protože se posadila na posteli a zjistila, že se dívá

přímo do Mirandiných očí, nedokázala lhát. "Jo."

Miranda vešla dovnitř - nezvaná.

"No, já jen ..." Mirandiny oříškově hnědé oči si

prohlížely Kyliinu tvář a pak dívka pootevřela ústa.

Kylie věděla přesně, co se té čarodějnici honí hlavou.

Záviděla holkám, které dokázaly plakat a přitom

si nerozmazaly řasenku. Tohle Kylie nikdy neuměla.

Když Kylie brečela, naskákaly jí na tvářích ošklivé

rudé skvrny a řasenka vytvořila kolem očí černé kruhy,

takže pomalu nevypadala ani jako člověk.

Vyčkávala. Podle Holiday nebyla Kylie člověkem.

Ale kdo ví.

"Jsi v pořádku?" zeptala se Miranda.

"Jasně," Kylie se přinutila, aby její hlas zněl vesele.

"To je jenom nějaká alergie."

"A neměla bys s tím jít někam k doktorovi? Fakt

vypadáš strašně."

Díky. "Ne, je mi opravdu dobře. To za chvilku přejde."

"A není to nakažlivé, že ne?" Miranda se zastavila

uprostřed místnosti.

"Myslím... no, sakra, doufám, že ne," ozval se

hlas ode dveří, který patřil Delle. Dívce, co měla na

sobě stále tmavé oblečení a která, jak Kylie zjistila

během představování, je upírka. Opravdová upírka!

"Nebojte, není to nakažlivé," odpověděla Kylie

a uvědomila si - příliš pozdě - , že kdyby řekla ano,

určitě by jí obě dvě dívky daly pokoj.

Miranda si sedla na kraj postele. Della vešla také

do místnosti, ale neposadila se. Místo toho si sundala

černé brýle a prohlížela si Kylii od hlavy až k patě.

Její výraz ve tváři Kylii připomínal dívku, která

drží přísnou dietu a zálibně se dívá na sušenku, jež

se právě rozpouští v ústech jiné dívky ve sladkou

hmotu...

Kylii naskočila husí kůže, když si představila, že

i z ní se může stát taková hmota, jestliže si ji dá k večeři

nějaký vlkodlak.

"Půjdeš s námi na večeři a pak k táboráku, že jo?"

ozvala se Miranda.

"Je to... je to povinné?" zeptala se Kylie a doufala,

že Della nepoznala, na co právě myslela.

"Bojíš se mě?" vyhrkla Della a zmařila veškeré

Kyliiny naděje, že se jí podařilo skrýt své obavy, že

si na ní tahle upírka pochutná.

"Proč... proč by se tě měla bát?"

"Protože mám špičaté a ostré zuby?" Otevřela pusu

a ukázala řadu perlově bílých zubů, z nichž

opravdu vyčnívaly dva Špičáky. "Máš strach, že z tebe

vysaju všechnu krev?"

Kylii dalo práci, aby po těchhle Delliných slovech

nevypadala příliš vyděšeně, zvlášť když si dívka ještě

mlsně olízla rty.

"Nedělej si z ní srandu." Miranda se zasmála a obrátila

oči v sloup.

Della zamávala rukou před Kyliiným obličejem.

"Podívej se, jak jí buší srdce. Kdyby jí teď někdo

změřil tep, ani by na to nestačila stupnice. A ta tepna

na krku... vidíš, jak pulzuje. Myslím, že má ze mě

opravdu strach."

Když Della zmínila její žílu na krku, srdce se jí

rozbušilo ještě víc.

"Nemám z tebe strach. Vím, že si ze mě jen utahuješ,"

zalhala Kylie. "Holiday mi tvrdila, že tady na

táboře jsou jen sami hodní... lidi."

"A ty jí věříš?" Dellininy černé oči obviňovaly

Kylii, že jim právě lže.

Kylie usoudila, že Della má skutečně dar číst jí

myšlenky a výrazy, a tak se rozhodla raději říct to,

co si doopravdy myslela. "No, myslím... chci jí věřit.

Ale musím říct, že se stále ještě snažím, aby moje

mysl přijala ten fakt, že... že nadpřirozené bytosti

skutečně existují."

"Ale ty jsi taky nadpřirozená," ozvala se Miranda.

"Jak to, že to nevíš -?"

"Holiday si myslí, že jsem taky vyvolená." Ale
ještě před chvílí si Kylie myslela, že Holiday se musí

mýlit.

"Ty jsi nadpřirozená bytost," řekly současně Miranda

s Dellou a jejich oči už zase tím známým způsobem

zamrkaly.

"No, přinejmenším nejsi... nejsi celý člověk," dodala

Della. "To můžu potvrdit, když se podívám na

tvůj mozek."

"A vy se nikdy nemýlíte?" Kylie si přitáhla kolena

víc k hrudi.

"Každý se může někdy mýlit," řekla Miranda

a pokrčila rameny.

"Ale ne moc často," doplnila Della.

Nicméně jejich odpověď znovu vzkřísila Kyliiny

naděje. "Ale stalo se to už, že jo?" Trochu se jí ulevilo.

"Jasně, lidi, kteří mají nádor na mozku, jsou stejně

nečitelní jako ty," odpověděla Della s trochu pobaveným

výrazem.

Kylie si položila čelo na kolena. Takže buď jsem
nadpřirozená bytost, nebo mám nádor na mozku, pomyslela

si. Nevěděla, co by bylo lepší.

"A ti, kteří mají ten nádor, jsou fakt praštěný," poznamenala

ještě Miranda.

Kylie zvedla hlavu. "Praštěný?"

"Jo, jsou to cvoci."

"Takže možná jsem jenom cvok. Už mi to říkali

i předtím."

"Ne, počkej," pokračovala Miranda. "Copak Holiday

neříkala, že máš dar?" Miranda i Della se na ni

zvědavě zadívaly a čekaly, co jim Kylie odpoví.

Ta pokrčila jen rameny. "Jo. Ale to si myslí jen proto,

že jsem schopná vidět duchy, kteří mají spoustu

energie."

"Duchy?" zeptaly se Miranda s Dellou unisono.

Možná se pletu, ale obě dvě teď vypadají, jako by

ze mě měly strach, pomyslela si Kylie. Jejich výraz jí

teď připomněl Derekovu vyděšenou reakci, když se

ho zeptala, jestli taky vidí duchy.

"Ty vidíš mrtvé?" Della poodstoupila o krok od

postele. "Sakra! Nechci bydlet s někým, okolo koho

se potloukaj duchové mrtvejch. To je potrhlý."

Dokonce i Miranda vyskočila. Kylie se na ně zmateně

dívala. "Děláte si ze mě legraci, že jo? Neříkejte mi,

že se mě vy dvě bojíte. Jsi přece čarodějnice, ne?" ukázala

prstem na Mirandu. "A ty jsi upírka." Kylie se zadívala

na Dellu. "A zrovna vy dvě tu budete mně..."

píchla se prstem do hrudi, ".. .tvrdit, že jsem potrhlá?"

Miranda a Della se na sebe podívaly, ale ani jedna

z nich nepopřela to, co právě Kylie řekla.

"Tak dobře, nechrne to být," řekla Kylie, dotčená

jejich postojem. "Ale jen pro úplnost, neumím s nimi

mluvit." A pak si najednou uvědomila, že se na ni

obě dvě dívky dívají způsobem, jakým se ona na

všechny dívala od té chvíle, kdy nastoupila do autobusu.

Zaplavila ji hořkost poznání.

"Řekni mi, jsou tady teď nějací duchové okolo?"

Della se nervózně rozhlížela po místnosti. "Prosím,

řekni mi, že tady teď žádný není."

"Není tady nikdo," odsekla Kylie, ale nezlobila se

na Dellu, ale na to, do jaké situace se dostala. Sakra!

Kdyby ona slyšela o někom, že vidí duchy, taky by

se bála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama